Prosinec 2011

Jorošiku onegai šimasu

30. prosince 2011 v 12:12 | Tsuki |  My World
Tak Vás vítám na svém novém blogu!

Momentálně byla většina článků přemístěna z mého starého MANGA BLOGU, který by měl s celou službou sblogů zaniknout na přelomu roků 2011/2012 (možná tedy už zítra nebo pozítří). Loučení s mým starým blogem, kde jsem vystupovala pod svou dřívější přezdívkou "MangaGirl", je docela smutné, protože tento blog se mnou byl skoro sedm let, ale na druhou stranu, dají se v tom vidět i určitá pozitiva.

Možná jste si všimli, že jsem nakonec úplně nezůstala u svého starého designu, ale vytvořila svůj nový blog trochu jinak. Název blogu jsem také změnila na TSUKI'S BLOG. Když jsem se dozvěděla o zrušení všech sblogů a uvědomila si, že se můj dřívější MANGA BLOG ztratí z internetu, ze všeho nejdřív mě napadlo, že se ho pokusím přemístit v jeho původní podobě a s co největším množstvím původních článků. Když jsem se ale nad tím později zamyslela, uvědomila jsem si, že tvorba nového blogu je pro mě šancí připodobnit ho více svému současnému "JÁ". MANGA BLOG byl pro mě dlouho tak trochu "srdeční" záležitostí, takže jsem se neodvážila ho moc měnit, přestože mnoho starších článků mi už přišlo docela hloupých a i název celého blogu - MANGA BLOG - již dávno nekorespondoval s obsahem. Teď jsem však dostala šanci (sice nechtěnou, ale přesto) udělat všechno znovu. Takže tady to je. :)

Přemístila jsem pouze ty příspěvky, které mi přišly dobré nebo užitečné. U některých starých kategorií a příspěvků (například "Jak kreslit mangu" - moje návody z roku 2005) jsem dlouho přemýšlela, zda je zahrnout nebo ne, ale nakonec jsem většinu starých článků zamítla. Snad jsem nikoho o nic neochudila :) Články jako "nákupní průvodce" a mé zážitky z Japonska samozřejmě zůstávají.

Věřím, že příznivci mého starého blogu zůstanou se mnou i přes tuto větší změnu. Jorošiku onegai šimasu!



Kawaii Land

30. prosince 2011 v 11:22 | Tsuki |  Kawaii Land
!!!Tento článek byl přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 10.8.2011!!!

Chtěla bych informovat o svém novém blogu, na kterém jsem posledních pár měsíců pracovala a konečně ho dokončila (nejedná se tedy o blog, kde bych průběžně psala nové články, ale spíš o něco jako webovou stránku, kterou jsem více méně dokončila "k obrazu svému" a napsala jsem tam všechno, co jsem chtěla :))

Možná si někteří z vás pamatují na blog "Yummy Land", což byl kdysi můj první pokus o něco podobného. Bohužel mi ho tehdy zrušili, protože jsem se delší dobu nepřihlásila na svůj účet. Spíš bych ale měla říct "bohudík", protože v současné době bych nechtěla, aby "Yummy Land" existoval, leda v hodně předělané formě. Před několika lety jsem ještě neměla takový smysl pro vlastní tvorbu, takže jsem tehdy zkopírovala nějaké obrázky od jiných lidí z cizojazyčných stránek a přestože jsem jinak blog vytvořila sama a všechno přizpůsobila podle sebe, dnes bych už šla jinou cestou. Tou cestou se stal zbrusu nový "Kawaii Land", který pochází téměř výhradně z mých vlastních zdrojů - texty sice oběcně vždycky píšu sama, ale v tomto případě jsou i obrázky ve většině případů z mých zdrojů (skeny apod.). Pokud jsem si náhodou vypůjčila obrázek z jiné stránky, je na konci příspěvku nebo přímo pod obrázkem napsaný odkaz.

Věřím, že se vám bude Kawaii Land líbit. Více se dozvíte přímo tam:


Malé preview: ^^


Svět japonských doramat

30. prosince 2011 v 11:15 | Tsuki |  Dorama (Seriály)
!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 29.6.2011!!!

Vypadá to, že jsem se s tím volným časem trochu přepočítala :) (bude to také tím, že jsem se vrhla na další překlady pro Zoner Press). Konečně jsem se však dostala k tomu, o čem jsem na svůj blog chtěla napsat. Někteří z vás si možná pamatují, že jsem svůj blog začínala čistě jako manga blog (odtud taky název), kde jsem se původně chtěla věnovat především manze a okrajově taky anime a dalším věcem (Final Fantasy atd.) Časy se ale změnily. V průběhu více než šesti let jsem začala přidávat i příspěvky, které se sice pořád týkaly Japonska, ale ne tak omezeně - nákupní průvodce, informace o japonštině, atd atd. Takže nyní zkrátka jen pokračuju v rozšiřování svého blogu o další téma, které mě za poslední (zhruba) rok a půl zasáhlo - japonská doramata.

Od počátku jsem byla spíš příznivec mangy než anime. Do teď mám ráda některé anime filmy studia Ghibli, ale se seriály je to horší. Před pár lety si mě pár anime seriálů získalo (Ayashi no Ceres, Prétear...), ale od té doby se můj vztah k anime spíš zhoršoval. Za poslední léta mě zkrátka z japonských anime seriálů nic pořádně nechytlo, právě naopak - začalo mě to nudit. Obzvlášť anime s postavičkami, které jen piští a vypadají roztomile. Začla jsem si říkat, že když už anime, tak nějaké pořádné s promyšleným dějem a myšlenkou. Ale snad až na pár výjimek (Death Note, Gantz), jsem na takové anime nenarazila a teď už nemám ani chuť hledat. Téměř úplně jsem ztratila chuť sledovat anime. Před nějakou dobou jsem však objevila nový svět - svět, který mě nadchnul svou atmosférou, která se od kreslených seriálů hodně liší. Svět japonských doramat.

Když se v Japonsku řekne dorama (tj. japonská výslovnost "drama"), většinou se tím myslí televizní drama, neboli hrané seriály, které v Japonsku vznikají možná stejně hojně jako anime a Japonci se na ně velmi rádi po večerech dívají. Já se s jedním takovým doramatem setkala poprvé na počátku roku 2010 (Nobuta wo produce, viz níže) a hned mě nadchlo natolik, že jsem se začala dívat na další a další. Už mě to prostě nepustilo. Překvapilo mě, jak zajímavé, zábavné a koukatelné tyhle seriály jsou. Možná jsem jich zatím neviděla tolik, abych to mohla dobře posoudit, ale z mé vlastní zkušenosti můžu říct, že velká většina jsou seriály nadprůměrné, které dokážou zaujmout. Navíc mě téměř všechny zaujaly svou úžasnou atmosférou, která je většinou buď hodně veselá, takže dokáže zvednout náladu, nebo nějakým způsobem hodně zajímavá či napínavá. A co je důležitější, většina takových japonských seriálů obsahuje nějakou pěknou myšlenku, takže jako by to jen přidalo na významu celého seriálu. Samozřejmě slovy nejde můj pocit moc dobře popsat, ale jedno vím jistě - působí to mnohem reálněji než anime (a myslím, že to nebude jen tím, že tam jsou skuteční herci). S postavami se oproti anime spíše dokážu sžít a sledovat jejich osudy mi působí větší radost. Navíc, japonská doramata většinou nepřesahují délku patnácti dílů, většinou mají jen okolo deseti, takže se zdá, že to má větší spád, oproti anime seriálům, které mají často dílů mnohem více a v některých případech to působí tak nějak natahaně (přestože délka jednotlivých epizod je naopak u anime kratší).

Nechci nikoho přesvědčovat, že hrané japonské seriály jsou lepší než anime. :) Tohle je jen můj osobní dojem. Účelem tohoto článku je seznámit některé z vás (koho to zajímá) s tímto japonským fenoménem, který mezi Čechy určitě není tolik rozšířený jako manga a anime. Proto jsem se rozhodla napsat tady něco málo o každém ze seriálů, který jsem viděla, a udělat takový přibližný žebříček podle vlastního hodnocení. V rozhraní 1~5 hvězdiček jsem zatím žádnému japonskému seriálu nedala méně než tři. Většinou to pro mě skutečně byl nadprůměrný zážitek. Pokud nepočítám jednotlivé série (pár seriálů má více než jednu sérii), pak jsem viděla zatím celkem 15 seriálů a o každém tady napíšu pár slov, abyste získali přehled a mohli se případně rozhodnout pro nějaký, který vás zaujme. Mé podrobnější komentáře ke každému seriálu nejdete na www.csfd.cz , když si jednotlivý konkrétní seriál vyhledáte a nejdete komentář uživatele "Tsuki".

Seriály, kterým uděluji 5 hvězdiček

Hana Yori Dango (česky: Raději kluci než květiny)
Nejlepší seriál, jaký jsem z japonských doramat zatím viděla. Bude se ale spíš líbit holčičímu publiku. Původně se jedná o manga příběh, pak bylo vytvořeno i anime a tato hraná verze, která sklidila velký úspěch (má dvě série a závěrečný film). V Asii z toho vznikl takový fenomén, že dokonce i Číňané a Korejci natočili své vlastní hrané verze. A o co se jedná? Chudá holka chodí na školu plnou snobů, kterou ovládá parta kluků z vlivných rodin. Všichni proto musí skákat jak oni pískají. Co se ale stane, když se jim tahle holka postaví? Vztahy postav se začnou proplétat a samozřejmě nepřijdeme o velkou romanci plnou zvratů.



Hanazakari no kimitachi he (česky: Pro vás v plném rozkvětu)
Jednoznačně nejzábavnější ze všech seriálů, které jsem zatím viděla. Hodně japonských doramat je sice vtipných a zábavných, ale u tohoto konkrétně jsem se nedokázala přestat smát. Problém je jen v tom, že člověk musí být zvyklý na japonský šílený vtip (který je tady dotažen skoro do extrému), aby se nestalo, že místo smíchu nad tím bude jen kroutit hlavou. V zásadě se jedná o romanci o holce, která se převleče za kluka a jde na klučičí školu, aby jednomu studentovi-sportovci pomohla znovu skákat skok vysoký, protože se cítí zodpovědná za to, že svou nadějnou kariéru odhodil. Hlavní dějová linie je však zaobalená do množství vtipných scén a seznámíme se s mnohými zajímavými a vtipnými postavami.



My Boss, My Hero (česky: Můj boss, můj hrdina)
Další hodně zábavný seriál. Syn jakuzáckého bosse Sakaki Makio je sice skvělým následovníkem svého otce jako šéf podsvětí, ale jeho školní výchova je jaksi opomenuta. Když se zjistí, že nedokáže spočítat ani ty nejjednodušší počty, otec rozhodne, že se musí vrátit na střední školu a úspěšně ji absolvovat. Makio to nese samozřejmě nelibě a dostane se do množství zapeklitých situací, protože jeho identita nemůže být odhalena. Škola mu ale nakonec přinese více než jen znalosti.



Liar Game (česky: Hra lhářů)
Můj zatím poslední seriálový zážitek. Skládá se ze dvou sérií a závěrečného filmu. Já mám zatím za sebou pouze první sérii, ale ta byla hodně povedená. Důvěřivá a naivní holka jménem Nao je zatažena do záhadné hry, kde jde o velké peníze. Kdo prohraje, bude po zbytek života čelit ohromným dluhům. Nao však vyhledá pomoc geniálního podvodníka Shinichiho Akiyamy a společně se vydají čelit nástrahám této kruté hry. Jedná se o hodně napínavý seriál, který mi svou atmosférou připomněl Death Note.



Gokusen
Jedno z prvních doramat, které jsem viděla, a možná z toho důvodu mě tolik nadchlo. Chápu však, že nedokáže zaujmout každého (především druhá a třetí série a závěrečný film se už s takovým ohlasem nestkávají - já sama po první sérii snížila hodnocení o jednu hvězdu). Hlavní postavou je obrýlená idealistická žena Yamaguchi Kumiko, která pochází z jakuzácké rodiny, ale chce následovat svůj vlastní životní sen stát se skvělou učitelkou na střední škole, která bude dobrým příkladem pro své studenty. Nějakou nešťastnou náhodou však získá třídu delikventů (stejně tak i v dalších sériích), kterým je naprosto ukradená. Yamaguchi si s nimi ale poradí po svém.



Nobuta wo Produce (česky: Produkovat Nobutu)
Mé první setkání s japonským dorama. Jeden z mnoha seriálů ze školního prostředí, kde jde především o vztahy. Velmi stydlivá a zakřïknutá holka najde oporu ve dvou kamarádech, kteří se jí rozhodnou pomoci, aby si ji ostatní oblíbili. Hraje zde roli symbol malého prasátka :)



Koizora (česky: Nebesa lásky)
Pokud toužíte po nějakém seriálu o velké lásce, tenhle možná bude ten pravý. Čítá pouze šest epizod, takže může působit trochu uspěchaně, dokonce místy jako telenovela, jedná se však o příběh podle skutečné události. Žena jménem Mika zapsala svůj příběh knižně, následně byl pak v Japonsku podle něj natočen film (ten jsem zatím neviděla, ale chystám se) a tento šestidílný seriál. Mika žije klidným životem dokud nepotká kluka jménem Hiro, který vše změní. Láska s sebou však nese mnoho životních ran.



Zettai Kareshi (česky: Absolutní milovník)
Další ze seriálů natočený podle mangy (působí však o něco dospěleji než původní manga a líbil se mi více). Riiko je pracovnicí cukrářské firmy a touží jen po dvou věcech - stát se úspěšnou cukrářkou a najít si konečně přítele. Její druhé přání se ji rychle splní, ovšem ne tak, jak si představovala. Záhadná tajná společnost totiž vyvíjí roboty, kteří se mají stát ideálními příteli žen, a Riiko si vyberou jako ženu, na které svého prvního robota budou testovat. Může však vzniknout láska mezi člověkem a robotem? A co když je nedaleko člověk z masa a kostí, který by se mohl stát skutečným přítelem Riiko?



Zenigeba (česky: Blázen do peněz)
Jeden ze seriálů, které působí spíše pochmurně než vesele. Nese s sebou však skvělé poselství, je napínavý a zajímavý. Gamagóri Futaró se od dětství potýkal s chudobou, kvůli které dokonce umřela jeho matka, protože neměla peníze na léčbu své nemoci. Nyní je z něho dospělý muž s pošramoceným myšlením, který je přesvědčený, že aby byl člověk šťastný, záleží jen na penězích. Je ochoten kvůli penězům udělat cokoliv. Třeba i zabít.



Seriály, kterým uděluji 4 hvězdičky

Hachimitsu to Kurōbā (česky: Med a čtyřlístek)
Hodně příjemný seriál z prostředí umělecké vysoké školy, zaměřující se na vztahy několika přátel. Příběh byl původně zpracován v manze a taky v anime, ale musím říct, že anime verze se mi nelíbila a nudila mě, takže jsem se na to ani nedodívala. Zato tuhle hranou verzi jsem si užila a působila skutečně pěkně.



Doragon-zakura (česky: Dračí sakura)
Další z mnoha seriálů ze školního prostředí. Jistý právník se rozhodně otevřít na škole, která je známá hloupostí svých studentů, speciální třídu pro výuku k přijímačkám na Tokijskou univerzitu (nejprestižnější vysoká škola v Japonsku), jenže kolik studentů mu skutečně uvěří, že budou-li se intenzivně učit, mají šanci se na Tokijskou univerzitu dostat?



Kimi wa petto (česky: Ty jsi mazlíček)
Také seriál vzniklý podle mangy (mangu jsem ovšem nečetla). Emancipovaná žena a kariéristka Sumire najde jednoho večera u svého bytu ležet v krabici poraněného mladíka. Vezme ho k sobě domů a postará se o něj, jenže když mladík přijde k sobě, už se ho nezbaví. Nakonec se s ním dohodne, že ho u sebe nechá jako svého "mazlíčka". Jak se ale bude jejich vztah vyvíjet?



Kekkon Dekinai Otoko (česky: Muž, který se nedokázal oženit)
V seriálech, které jsem doteď viděla, figurovaly hlavně mladší postavy. Tento je však ze světa o něco starší generace, ale to mu neubírá na zábavnosti. Hlavní postavou je čtyřicetiletý architekt Kuwano, který žije svým vlastním osamoceným životem a nesnáší, když mu ho někdo narušuje. Vysloveně se vyžívá ve svých každodenních zažitých rutinách. Do života mu však vstoupí několik "rušivých" postav, včetně jeho potenciální lásky.



Seriály, kterým uděluji 3 hvězdičky

First Kiss (česky: První polibek)
Na tento seriál jsem se těšila hlavně kvůli herečce Inoue Mao (hrála v Hana Yori Dango), ale nakonec jsem byla trochu zklamaná, protože seriál působí od počátku tak nějak nezáživně a zlepší se to až ke konci. Svéhlavá dívka jménem Mio žije v Americe a má závažnou nemoc, kvůli které musí podstoupit operaci, jejíž úspěšnost je jen padesátiprocentní. S vědomím toho, že může brzy zemřít, se Mio rozhodne vrátit se do Japonska, strávit prázdniny u svého staršího bratra a udělat si ty nejhezčí vzpomínky svého života.



Shibatora
Seriál o policejním detektivovi, který vypadá dost mladě na to, aby dostal případ v utajní, přestrojený za středoškoláka. Skutečná zápletka přijde až někdy za polovinou celého seriálu a poté to začne být trochu zajímavější. Prvních několik dílů však působí uspěchaně a nepřirozeně (místy až hloupě), což bohužel způsobilo, že jsem ztratila chuť dívat se dál - tohle byl skutečně jediný seriál, kdy se mi stalo, že jsem přemýšlela, jestli s tím seknout a už se na zbytek nedodívat. Nakonec jsem se přece jen dodívala a poslední díly pomohly hodnocení seriálu dotáhnout alespoň na tři hvězdy. Otázkou však je, jestli stojí za to přetrpět ty počáteční díly.



Tímto končím svůj seznam. :) Snad se najde někdo, koho mé stručné shrnutí japonských hraných seriálů potěší, inspiruje nebo nějakým způsobem zaujme. Možná zde najdete něco, na co byste se chtěli podívat a pokud jste ve světě japonských doramat nováčci, jako jsem před nějakou dobou byla já, třeba vás to nakonec taky chytí. A nebo se naopak rozhodnete, že zůstanete u anime či jiného druhu seriálů a filmů. Vkus lidí je koneckonců různý. ;)

Pro japonská doramata jsem vytvořila samostanou kategorii. V budoucnu možná přidám další informace o jiných seriálech, které uvidím.

Kjóto

30. prosince 2011 v 11:03 | Tsuki |  Japonsko
Město svatyní, chrámů, gejš a čaje mačča

!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 13.10.2010!!!

Během těch čtyř měsíců, které jsem v Japonsku strávila, jsem byla většinu času samozřejmě v Tokiu, jelikož tam jsem měla školu. Mimo Tokio jsem se dostala tak akorát při japonských týdenních prázdninách, zvaných Golden Week (tehdy jsme jely do Šizuoky a podívat se na horu Fudži), a pak sem tam o víkendech na místa, kam se dá z Tokia dojet v poměrně krátkém čase a udělat si tak jednodenní výlet (Jokohama, Kamakura).

Tokio jsem si oblíbila, jelikož jsem člověk, kterému nevadí hlučná velká města, kde je spousta lidí. Samozřejmě to neznamená, že na všech místech centrálního Tokia by byla horda lidí, ale nejspíš chápete, co tím myslím. Zkrátka jsem si zvykla. Člověk ale netuší, jak se můžou jiná místa Japonska lišit, dokud se tam nepodívá. Rozhodně je hloupost si pod pojmem "Japonsko" představovat jen dva opačné extrémy, které lidi znají - buď "živá města, pokrokovou elektroniku, světla na noční Ginze" nebo naopak "krásnou přírodu, sakurové květy a svatyně". Japonsko není jen tohle, ale mezi těmito opaky je toho mnohem víc.

Dlouhou dobu jsem se chtěla podívat do Kjóta, města, které je poměrně daleko na jiho-západ od Tokia a kdysi bývalo hlavním městem (8.-19. století). Říká se, že Kjóto je kulturní centrum Japonska a stačí si jen pročíst nějakou příručku o Japonsku a hned vám je jasné, že Tokio a Kjóto jsou dost rozdílené. Já se do Kjóta dostala až po skončení výuky na škole, na začátku srpna, těsně před odletem zpět do ČR. Stálo to docela dost vyřizování - pokud člověk nejede s nějakým Japoncem, je vyřizování dopravy a ubytování docela složité. Já jsem dokonce nakonec jela úplně sama, jelikož nikdo, s kým bych stála o to na takový výlet jet, neprojevil zájem mě na cestě doprovázet. Ale ve výsledu mi to vůbec nevadilo a vlastně to byla pro mě docela slušná výzva. A jelikož jsem se živá a zdravá dostala sama z Tokia do Kjóta a zpět a dokázala jsem si najít i slušné ubytování v japonském stylu, jsem na sebe pyšná. :)

Do Kjóta jsem přijela nočním busem, který jel z Tokia celou noc. Samozřejmě že nějakým šinkansenem je to mnohem rychlejší, ale taky mnohem dražší. Pro někoho kdo nemá moc peněz, je cestování nočními busy v Japonsku nejvýhodnější. Cesta sice zrovna příjemná nebyla a moc jsem se nevyspala, ale o to lepší to bylo, když jsem takhle brzo ráno vystoupila na Kjótském nádraží a zažila jsem první atmosféru ranního Kjóta. Jak jsem už psala, stačí si jen něco o Kjótu přečíst a je vám jasné, že se od Tokia hodně liší. To se ale nevyrovná tomu to skutečně zažít. Protože stačilo prožít jeden den v Kjótu a nestačila jsem se divit, jak Kjóto jako město působí naprosto jinak.

Kjóto se sice velikostí zdaleka nevyrovná Tokiu, ale i tak se dá považovat za hodně velké město. Když se člověk dostane do jeho centra, do okolí Gionu a na místa velkých hlavních ulic, je tam samozřejmě lidí a turistů až až, a tak Kjóto v takových místech může působit skoro stejně hlučně jako Tokio, i když postrádá množství tokijských výškových budov. Centrum však není nijak rozsáhlé a stačí zajít jen kousek mimo, nebo do nějakých menších uliček a najednou zažijete nevídaný klid. Množství ulic a různých míst v Kjótu je tak tichých a tak na vás z nich dýchá duch staršího tradičního Japonska, že to pro někoho může být i trochu šok. Po šoku ale nastupuje příjemný pocit z téhle zvláštní atmosféry a já si tenhle pocit vychutnávala celých pět dní, které jsem v Kjótu strávila.

Fotky sice zvláštní atmosféru Kjóta nevyjadřují dokonale, ale momentálně nemůžu udělat nic víc, než vám své zážitky přiblížit aspoň pomocí fotek.

Ve chrámu Niši Hongandži po ránu. Bylo tam naprosté ticho a v celém komplexu se procházelo jen pár lidí. Na chvíli jsem si tam sedla na dřevěnou podlahu, kde se při vstupu musely jen sundat boty, a rozjímala jsem.


Kolem Kjótského nádraží je taky samozřejmě docela rušno, ale když se člověk vydá od Kjótského nádraží na jih, v ulicích a uličkách je poměrně klid a dělá to dojem nějakého menšího města. Zastavila jsem se tam cestou v jedné malé svatyni, kde vážně nebyla ani noha, což mě hodně překvapilo. Pak jsem šla kousek dál, protože jsem chtěla dojít až k chrámu Tódži, kde se tyčí nejvyšší pagoda v Japonsku. Kupodivu i na tomhle místě byl poměrně klid, i když to mohlo být i tím, že bylo dopoledne.



Společníka na cestách po Kjótu mi dělal tak akorát medvěd Rilakkuma (japonská postavička). Ale vůbec mi to nevadilo. Když jsem přijela do Kjóta, o to víc jsem měla pocit, že je jen dobře, že jsem jela sama. Možná to zní divně, ale jsem si skoro jistá, že na mě Kjóto udělalo tak velký dojem klidu a rozjímaní právě proto, že jsem byla sama a nikdo tu atmosféru nenarušoval.


Další příjemné místo - chrám Sandžúsangendó.


Okolí chrámu Sandžúsangendó bylo taky velmi tiché. Množství uliček, kde člověk sem tam narazil na "kjóťany", jako tahle stará babička, která vypadala, že jen tak sedí a přemýšlí.


Řeka Kamo



V jednom místě se u řeky Kamo nachází úzká ulička jménem Pontočó. Ta je slavná svými čajovnami, kde večer chodí bavit hosty gejši. Já v této uličce byla krátce po poledni a měla jsem štěstí potkat tam dvě gejši v jukatách, které někam spěchaly, pravděpodobně na hodinu tance nebo jiný druh učení.


Ne jižním konci Pontočó jsem si všimla pěkného dlážděni uličky.


Kjóto je město svatyní a chrámů. Nachází se jich tam strašná spousta a některé vážně stojí za vidění. Tohle je například známá svatyně Jasaka na východním konci Gionu.


Hned za svatyní Jasaka se nachází rozlehlý park Marujama.


Kromě chrámů, svatyní a kultury gejš je Kjóto taky známé práškovým zeleným čajem matcha (český přepis mačča), který, jak už jsem tady v některých dřívějších příspěvcích psala, je moje oblíbená pochoutka. Čaj se nemusí pít pouze jako čaj, ale vyrábí se z něho množství různých sladkostí, zákusků, atd. Na produkty z čaje matcha narážíme po celém Japonsku, ale v Kjótu ještě o to víc. V jedné kavárničce blízko chrámu Kijomizudera jsem si dala jejich specialitu "Matcha Cheesecake".


V chrámu Kijomizudera jsem se jako v jednom z mála setkala s množstvím lidí - Japonců i turistů. Za to může ale i fakt, že je to jeden z nejslavnějších chrámů v Kjótu, a taky že jsem ho navštívila odpoledne, kdy tam bylo nejvíc lidí. I tak ale rozhodně stál za vidění, nehledě na nějaké davy. Navíc jsem se tam setkala s příjemnou Japonkou, která si se mnou chtěla povídat a vypadala, že jí hrozně těší popovídat si japonsky s nějakou cizinkou. :)


Noční Kjóto je taky pěkné. Tady pohled od řeky Kamo na Pontočó.



Slavný Stříbrný pavilon...


...a slavný Zlatý pavilon.


U stříbrného pavilonu jsem si v jednom stánku koupila nanuk a pak jsem si všimla cedule, na které stálo, že v tomto stánku si 24.7.2010 (tedy něco přes týden předtím, než jsem tam byla já) koupil nanuk Leonardo DiCaprio, když přijel do Japonska propagovat svůj nový film Inception. To mě docela pobavilo. :) Ale koupila jsem si jiný nanuk než Leo. On měl příchuť soda, já (jak jinak) matcha. :D


Dál na jihu Kjóta se nachází svatyně Fušimi Inari. Podle názvu vám to možná nic neříká, ale pokud jste někdy někde viděli nějaké fotky z Kjóta, s největší pravděpodobností jste viděli fotky, kde se nachází řada červených bran torii za sebou. Tyhle brány jsou právě z této svatyně a táhnou se vysoko do hor. Někde jsou docela hustě za sebou, v jiném místě jsou dál od sebe, sem tam je nějaká větší mezera, ale je jich hrozně moc a není lehké dojít až na konec. Já jsem takhle do kopců šla tímhle tunelem docela dlouho, až jsem se dostala na místo, kde už vážně nebylo moc lidí. Jenže bylo hrozné horko (v srpnu je v Kjótu vážně velké vedro) a došla mi pak voda, tak jsem se raději vrátila zpátky. Zážitek ale úžasný. :)





Na severu Kjóta se taktéž nachází množství chrámů a svatyní. Já jsem jeden den zamířila do malého chrámu Kótóin, který je ve skutečnosti čajovým domkem, jenž postavil jeden z učedníků Sen no Rikjúa (=zakladatel čajového obřadu v Japonsku). Za menší poplatek je možné si tam nechat donést čerstvě připravený čaj matcha s malým zákuskem a posedět při výhledu na stromy. Bylo tom ticho, tehdy jsem tuším byla jediným návštěvníkem Kótóinu.




A nakonec místo, které mě v Kjótu uchvátilo ze všeho nejvíc - Udži. Udži je část Kjóta daleko na jihu, kam se musí jet vlakem. Tohle místo je právě to, které je z Kjóta známé čajem matcha nejvíce, protože v tomhle místě se matcha odedávna tradičně vyrábí. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodla do Udži jet a těšila se na další matcha dobroty, na které tam narazím a budu je moct ochutnat. Takhle jsem si tam třeba vychutnala v jedné kavárně matcha pohár a čaj (usucha - tzv. řídký čaj, řídká forma čaje matcha).


Jenomže zážitky z Udži, kde jsem strávila skoro celý den, byly nakonec daleko nad mé očekávání, a nebylo to jen zásluhou čaje matcha. Stačila chvíle v Udží a už jsem se přistihla myslet na to, že pěknější a příjemnější místo jsem za celou dobu v Japonsku neviděla. A je to pravda. Když teď zpětně myslím na svůj pobyt v Japonsku, místo, kam bych se chtěla podívat znovu ze všeho nejvíc, je právě Udži. Vládla tam ještě o kapku hezčí a klidnější atmosféra, než v Kjótu jako centru. Dokonce i lidé, jako by byli ještě daleko zdvořilejší a milejší. Něco takového jsem předtím nezažila. Stačil mi pohled na řeku Udži a ten nádherný starý most, který se tam nachází a prostě jsem si Udži nenávratně zamilovala.


Pohled z mostu, kde jsem stála docela dlouho...


Svatyně Udži, kde jsem si koupila malý talisman.


A příjemné uličky Udži s množstvím obchůdků s čajem, kde mě milí prodavači zvali dovnitř, nabízeli mi na zkoušku čerstvě uvařený čaj a chtěli si se mnou často i povídat - o Česku a dalších věcech. :)


Udži mě prostě dostalo. A celkově i celé Kjóto. Tak příjemně a klidně jsem se necítila ani nepamatuju. Skoro jako by tam život plynul pomaleji.

Těch pět dní v Kjótu pro mě znamenají hodně. Pak už následoval návrat do Tokia a následně návrat do starého známého Česka. Teprve po návratu jsem si uvědomila jak se mi po tom všem stýská. Samozřejmě nejen po Kjótu, ale i po Tokiu, kde jsme toho zažila nejvíc, a potažmo po celém mém japonském pobytu. Ráda se do Japonska někdy vrátím, i když v nejbližší době to nejspíš nebude možné.

Tak, jsem u konce. Podělila jsem se s vámi o své zážitky jak jen jsem mohla a snad to někdo ocení ... a kdo ví, třeba se někdo z vás pak taky do Japonska vydá, pozná zase jiná místa a napíše o nich. ;)

Ohisashiburi...

30. prosince 2011 v 10:52 | Tsuki |  Japonsko
!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 3.10.2010!!!


Tak se po dlouhé době opět ozývám. Brzo to bude skoro dva měsíce, co jsem se vrátila z Japonska. Bohužel, za celou dobu nebyl pořádně čas tady něco napsat - ať už, když jsem ještě byla v Japonsku, tak i po příjezdu. Jak už jsem psala, v Japonsku byla výuka opravdu "intenzivní" - a to do takové míry, že jsem byla vůbec ráda, že jsem si sem tam ještě zvládla udělat čas něco vidět a někam zajít o víkendech. Jinak můj každodenní životní styl v Japonsku vypadal tak, že jsem byla nucena učit se dlouho do noci a chodit spát ve 2 nebo 3 hodiny ráno, což bylo samozřejmě dost únavné. Na psaní na blog a jiné věci čas už vážně nezbýval, takže to bohužel zůstalo pouze u dvou příspěvků. Omlouvám se!

Po příjezdu mě pak čekalo dodělávání zmeškaných zkoušek na Karlovce, takže opět žádné pořádné volno. A to jsem ani všechno dodělat nestihla a musela si to posunout do dalšího ročníku, který bude sám o sobě hektický, jelikož je státnicový (bakalářka, státnice, čtení hordy knih v japonštině, zkouškové, příjímačky na magisterské studium... - je mi z toho zle, jen na to pomyslím, protože se zdá, že pokud není člověk génius nebo nějaký turbo robot, tak to nemá šanci všechno stihnout).

Ale dost stěžování, moje nářky se vám určitě číst nechce, co? :) Každopádně jsem si řekla, že než se zas naplno rozjede škola v novém ročníku, něco bych sem chtěla ještě napsat. Původně jsem měla v plánu tady s vámi sdílet všechny mé zážitky z Japonska, ale jak se brzo ukázalo, bylo jich tolik - tolik zkušeností, tolik všeho nového, že bych tady u počítače musela vyťukávat hordy textu do klávesnice celé dny. Za ty čtyři měsíce jsem hodněkrát proklínala, kolik toho od nás zahraničních studentek Japonci očekávají, kolik slohovek, referátů, úkolů na nás nakládají, kolik akcí a programů, které se ani nedaly stíhat, pro nás plánují... Tak zaněprázdněná jsem snad ještě nikdy nebyla a často jsem byla neuvěřitelně unavená. Hodněkrát mě taky něco dokázalo hodně rozčílit, protože Japonci se zkrátka chovají úplně jinak než lidé na západě a mají také jiné očekávání, na což si musel člověk zvyknout. Přesto přese všechno, když jsem se z Japonska vrátila, začalo se mi hodně stýskat - po lidech, které jsem tam potkávala, po spolužácích, kamarádkách, které jsem si udělala, po japonském jídle, po čistotě japonského metra, po nápomocnosti Japonců... všechno teď vidím jen v dobrém. Ať už bylo studium v Japonsku jakkoliv těžké, nakonec všechno bylo jen k užitku. Získala jsem mnoho dobrých zkušeností a co je důležitější, mám nepřeberné množství krásných vzpomínek. Nejsem sice schopná vám tady všechno povykládat, ale můžu pár svých vzpomínek ukázat ve zlomcích aspoň svými fotkami.

(nahoře vidíte fotky z purikury - purikura je automat na fotky, jak ho znáte i u nás v Česku, ale mnohem mnohem lepší. Fotky se dají různě vyzdobit, posat, přidat obrázky atd. Fotit se s kamarády v purikuře patří k japonské mladé kultuře)

Několikrát pořádané hromadné výlety po Tokiu. Tenhle byl první - k Meidži Džingú a do Haradžuku.


Piknik v parku Yoyogi.


S Kurehou u hory Fudži.


Já, Kristina a Kureha při focení hloupých póz u jezera Kawaguči. :)


Na vyjížďce lodí z přístavu Numazu. Slaná voda cákala všude kolem... a brzo se mi udělalo špatně. :)



S Kurehou a Italkou Annou v Jokohamě.


Při požárním cvičení s naprosto idiotsky vypadajícím "polštářem" na hlavě. Tenhle polštář měl v pokoji na koleji každý - měl chránit hlavu v případě zemětřesení.


Občas mírně nesrozumitelné hodiny japonské kultury s učitelem Nakajamou.


Hromadný výlet do Kamakury. Ten den strašně lilo a já měla sandále.


Karé raisu ve školní jídelně. Vypadá to nechutně, skoro jako nějaké české jídlo, ale ve skutečnosti je to neuvěřitelně dobré. :)


S Misako na pojízdné pandě (na Tokyo Tower).


...A ještě s Eriko.


Při cvičení na šamizen, na které jsem nikdy neměla tolik času, kolik bych chtěla... (rychle rychle a pak na přednášku, nebo rychle rychle a pak psát referát na další den nebo padnout mrtvá na postel)


Adžisai (hortenzie), oblíbená květina v Japonsku, která kvetla na několika místech areálu školy.


Speciální hodina japonského tance.



Závěrečný japonský proslov, kterého se všechny zahraniční studentky bály.


Mini koncert na šamizen a koto.


Se Sumire v Ghibli muzeu.


S mou japonskou partnerkou Saiko.


Rozlučková party se zahraničními studentkami na koleji.


Jeden z posledních večerů na ohňostrojové slavnosti v Asakuse. Všude plno lidí v jukatách a plno stánků s jídlem... :)


No, to je samozřejmě jen zkratkovitě -zážitků bylo mnohem víc, ale tolik fotek bych sem nikdy nenacpala. ^_^; Když skončila na konci července škola i všechny zkoušky, Japonky a všichni z koleje se postupně rozutekli a atmoséra posmutněla. Já ještě měla několik dní, než jsem odlítala zpět do ČR, a než je strávit na prázdné koleji, jela jsem se podívat do mého vysněného města - Kjóta. O tom bych vám ještě něco málo napsala, samozřejmě i s fotkami. ^^ Takže čekejte ještě jeden příspěvek, ke kterému se snad dostanu v následujících dnech. Pak už hurá do nového školního roku se všemi jeho těžkostmi...

Kde vládne sakura...

30. prosince 2011 v 10:19 | Tsuki |  Japonsko
aneb "Jaro v Japonsku"

!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 7.5.2010!!!


Hodně z vás určitě ví, že v Japonsku se nachází nádherné sakury. Určitě vás taky dost ví, že tyhle sakury jsou symbolem Japonska, obzvlášť na jaře. Ale co možná tak úplně nevíte, je to, nakolik si Japonci sakur váží a kolik prostoru jim proto na jaře dávají... Protože se symbolem sakury se zde na jaře setkáte tak často, až z toho oči přecházejí.


Sakur je v Japonsku mnoho druhů a obecně (v oblasti Tokia) rozkvétají na začátku dubna. Čím jižněji, tím kvetou dřív, a čím severněji, tím kvetou později (což je logické vzhledem k teplotě). Sakury tedy v Japonsku spatříte rozkvetlé především v průběhu dubna, ke konci dubna už odkvétají.

Když jsem sem na začátku dubna přijela, byla to tedy ta nejlepší doba pro obdiv sakur. A sakury byly to první, co mě zde uchvátilo. Právě má škola, kde momentálně v Tokiu studuju, se může ve svém areálu pyšnit množstvím krásných sakur. Protože je už začátek května, teď už je kvést nespatřím, ale můžu zde zveřejnit pár fotek. ^_^ Protože na to je skutečně radost pohledět. I na to, jak sakury postupně opadávají a cesty jsou pak poseté okvětními lístky.



A to, jak si Japonci sakur váží, mi bylo jasné, když jsem slyšela slova zdejšího zástupce ředitele o tom, jak ho bolí u srdce, když na rozkvetlé sakury pohlédne. Můžete říct, že to je názor pouze jednoho sentimentálního člověka, ale kdyby pro Japonce sakury nic neznamenaly, proč by taky tak hojně chodily v dubnu do parků jen proto, aby si sedli na deku a na sakury se dívali? Tomuto starému zvyku se říká hanami (uctivě ohanami), neboli "pozorování sakur". Samozřejmě si taky během "pozorování sakur" Japonci povídají a mají piknik, ale to není ten hlavní důvod, proč si v dubnu chodí do parků sednout na trávu.

Jak jsem výše zmínila, Japonci na jaře nezůstávají jen u skutečných sakurových stromů, ale v tomto období spatříte taky množství věcí, které mají sakurou jaro symbolizovat.

Takhle jsme na začátku pobytu v Japonsku viděly třeba sakurové auto, což samozřejmě byla nějaká reklama, ale jde o to, že celé auto bylo skutečně růžové a na střeše stála maketa sakury. (Btw těch dvou individuí si nevšímejte, to jsme jen já a spolužačka Kristina byly z toho auta tak vyjevené)


Sakury také spatříte na všelijakých letácích. Například v metru nebo na vlakovém nádraží uvidíte v období dubna regály s časopisy zdarma, kde většina je na téma "sakura" a kam by se Japonci měli jet podívat, aby viděli krásné sakury. Sakury tedy touto formou propagují různé města a oblasti a lákají návštěvníky.

Čeho je ale z věcí symbolizující jaro nejvíce, tak určitě jídla. V Japonsku se třeba vzhled tradičních koláčků k čaji, tzv. wagaši, mění podlě ročního období. Takže je jasné, že sakura je v případě jara opravdu hojná. Dostala jsem jako dárek například tohle wagaši:


I všelijaké jiné jídlo, i to "netradiční", na vás dýchá duchem jara. Co mě třeba překvapilo nejvíce, byly obaly japonské čokoládové tyčinky Kit Kat. Na začátku svého pobytu jsem si koupila Kit Kat s příchutí kávy a hned bylo jasné, že výrobci speciálně pro toto období vyrábí zvláštní obaly.


A později jsem zjistila, že nejen to... Nestlé dokonce v průběhu dubna obaly mění, aby seděly na určitou dobu. Jak vidíte na obalu výše, vlevo dole je tam napsáno "Kitto, sakura saku yo.", tedy "Sakury určitě rozkvetou." Tehdy, když jsem Kit Kat kupovala, se jednalo ještě o starou "várku" Kit Katů, snad někdy z března, a tudíž nesly tento nápis. Když jsem si však kupovala jiný Kit Kat někdy v polovině dubna, nápis na obale se už lišil a bylo tam napsáno "Sakura saita yo.", tedy "Sakury rozkvetly." (srovnání obou obalů vidíte níže). Japonci si tedy s vší tou sakurovostí docela vyhrají a očividně jim nevadí, že to je práce navíc.


Zatím je tady stále jaro, takže se se symbolem sakury pořád hojně setkávám, i když skutečné sakury odkvetly. Uvidíme, jaké další překvapení přinese japonské léto... ^_^

Nakonec přikládám dvě fotky od jezera Kawaguči u hory Fudži, kde ještě před týdnem sakury pořád kvetly. Pohled na Fudži byl o to pěknější...



První zpráva z Tokia

30. prosince 2011 v 0:58 | Tsuki |  Japonsko
!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 4.5.2010!!!


Tak jsem se konečně (po měsíci!) dostala k tomu tady aspoň něco málo napsat. :) Důvod, proč jsem tady celý měsíc, co jsem v Japonsku, nic nenapsala, je hlavně ten, že prostě není čas. A ne, není to vůbec výmluva. I já jsem byla překvapená, jak málo času tady má člověk na sebe a jak hodně času bere studium plus jiné aktivity. Studium je tady vážně těžké, těžší než jsem si vůbec představovala, ale snažím se to zvládat. Jde především o to, že na Karlově univerzitě jsme teprve dokončili beginners level japonštiny (studium japonštiny se dá rozdělit na tři stupně - beginners, intermediate a advanced), ale zde jsme rovnou skočily na advanced level, což mi díky mezerám ve středním stupni způsobuje značné problémy. Takže se ani není čemu divit - nad učebnicí musím trávit hodně času, než vůbec pochopím, o co jde.

Když člověk přijede do Japonska, ať už má o zdejší kultuře jakékoliv znalosti, něco ho musí i tak zákonitě překvapit. Je to vlastně docela šok, když si člověk uvědomí, nakolik se to všechno liší. A je hodně, na co si zvykat. Ale myslím, že už jsem si na většinu věcí docela zvykla. Ať už na to, jak extrémně jsou Japonci zdvořilí a většinou (oproti Čechům) i dost nápomocní, nebo na tu spoustu dalších maličkostí, které se liší od toho, co běžný Čech zná. Například ta japonská "papučovost" - i když jsem si zvykla, nechápu, na co Japonci potřebují tolik různých papučí. Jde samozřejmě hlavně o "záchodové papuče", což je zažitá věc všude po Japonsku. I když člověk má svoje jedny papuče, ve kterých doma chodí, v žádném případě se v nich nechodí na záchod, protože na záchod patří jedině speciální záchodové papuče. Takže Japonec přijde na záchod, zuje si své normální papuče a obuje si ty na záchod. A pak teprve vstoupí. Pak vyleze a znovu se přezuje.... Chápe někdo ten smysl? Já teda moc ne... Ale zde na koleji, kde bydlím, jsou nejen záchodové přezůvky, ale taky speciální sprchové papuče, se kterýma se zase chodí jen do sprch. A když to člověk náhodou zvorá a zapomene se na nějakém určitém místě přezout, může se klidně stát, že se na něho nějaká Japonka škaredě podívá....

Jak už jsem řekla, takovýchhle maličkostí je hodně. Skoro to vypadá, jako by Japonci měli schválně všechno jinak, popřípadě přímo naopak. Jízda na ulici vlevo, volant vpravo... nemluvě o té hloupé páčce u umyvadla. Všude jinde, když chci pustit vodu, zvednu páčku nahoru, a když ji chci zastavit, zmáčknu ji dolů. Ale tady neee - tady to musí být naopak. Už jsem se přeorientovala, ale až přijedu zpátky do ČR, budu se muset přeorientovávat znovu.... A co třeba podivné japonské třídění odpadu na spálitelný odpad, nespálitelný odpad, přírodní odpad, atd. Přiznám se, že do teď to úplně nechápu...

Je toho prostě dost, na co si člověk musí zvyknout, ale samozřejmě spousta věcí má i své dobré stránky. :) Ať už ta zmíněná japonská zdvořilost, tak jakýsi lepší pocit "bezpečí", oproti Česku (když někdy něco zapomenete, můžete si být skoro jistí, že když se tam vrátíte, pořád to tam bude - ne že by to hned někdo ukradl)... A taky jakási zvláštní vůně, která tady vládne úplně všude - vůně Japonska. Možná si toho většina lidí nevšimne, ale něco v tom ovzduší je daleko příjemnější než "pach Česka". Snad je to tím, že je Japonsko ostrovní stát, snad tím, že se ve vzduchu mísí vůně japonské kuchyně, sama nevím... Ale jen chodit po japonské ulici vyvolává zvláštní pocit.

Studium je tady sice hodně drsné (advanced gramatika hrůza, taky horda úkolů a psaní reportů, popřípadě rovnou speach na nějaká blbé téma typu "popis grafu prodejnosti výrobků na základě informací na obale"), ale samozřejmě to chce si ten čas v Japonsku i trochu užít a někam se podívat, což se mi zatím docela daří. ^^ Tedy za cenu toho, že každý den chodím spát zhruba ve dvě hodiny ráno, což asi není zrovna ideální, ale jinak se vážně stíhat nedá.

Ve výsledku můj prozatimní "život v Japonsku" má své stinné i pěkné stránky, ale to se vlastně dalo čekat, ne? Držte mi palce, ať to jakž takž zvládám dál. Slibuju, že se brzo znovu ozvu s něčím zajímavým. Jen mějte trochu strpení a pochopení. ^_~

PS: Fotka nahoře - My všechny zahraniční studentky pohromadě u jedné ze školních sakur.

Tókjó he iku!

30. prosince 2011 v 0:53 | Tsuki |  Japonsko
Tsuki jede do Tokia ^^

!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 3.4.2010!!!

Tak si balím kufr a už zítra ve 12:50 odlétám směr Tokio. :) A budu mít celé čtyři měsíce na to, abych si zlepšila svou japonštinu!

Ale abych nepředbíhala a trochu vám to vysvětlila: jedná se o jednosemestrální studium na tokijské dívčí škole "Seishin Joshi Daigaku", kam jsem dostala příležitost jet z Karlovy univerzity. Vyřizování bylo teda docela fuška, ale věřím, že to bude stát za to. Tak mi držte palce!

Ještě samozřejmě nevím, jak budu stíhat a jak často se dostanu na internet, ale pokud bude příležitost, samozřejmě chci o svých zážitcích sem tam napsat na blog. Tak se těšte ;)


Ken'ichi Matsuyama

30. prosince 2011 v 0:48 | Tsuki |  Slavní Japonci
!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 31.3.2010!!!

!!! Následující biografii Ken'ichiho Matsuyamy naleznete i na filmové databázi ČSFD, kam jsem s ní minulý rok přispěla (http://www.csfd.cz/herec/55762-matsuyama-kenichi/). Pro úplnost jsem se jí však rozhodla zařadit i do své kategorie "Slavní Japonci" zde na mém blogu. Protože se tedy jedná o mé dílo, prosím nekopírujte. Pokud budete přece jen z nějakého důvodu chtít umístit tuto biografii na své stránky, dejte mi prosím vědět a jako zdroj napište csfd.cz nebo můj blog. Díky! ^^

Ken'ichi Matsuyama (松山ケンイチ nebo také původním zápisem 松山研一 Matsuyama Ken'ichi) se narodil 5. března 1985 v japonském městě Mutsu (prefektura Aomori). V roce 2001 vyhrál soutěž "New Style Audition" (byl vybrán z více než šestnácti tisíc uchazečů) a na reklamní kampani společnosti Parco pak debutoval jako model. Krátce poté byla nastartována jeho herecká kariéra. V roce 2003 si zahrál ve snímku AKARUI MIRAI, což pro něj byl jeho filmový debut.

Významnější role následovaly v roce 2005. Matsuyama si cení především toho, že byl vybrán do role mladého Katsumiho Kamia ve filmu YAMATO - LOĎ SMRTI. V menších rolích se pak také objevil ve filmech RINDA RINDA RINDA! a NANA. Zlomovým se však pro Matsuyamu stal rok 2006, kdy byl vybrán pro roli podivínského ale geniálního detektiva "L" a zahrál si ho rovnou ve třech filmech, vycházejících z populární komiksové předlohy. Jedná se o filmy DEATH NOTE (Zápisník smrti), DEATH NOTE: THE LAST NAME (Zápisník smrti: Poslední jméno) a pak volně navazující spin-off L: CHANGE THE WORLD. Touto rolí si Ken'ichi Matsuyama vysloužil mnoho ocenění, včetně 30. Japonské ceny akademie a ceny 28. Jokohamského filmového festivalu, a díky ní se zařadil mezi herce známé i v zahraničí.

Na Matsuyamu se pak další role začaly jen hrnout. V roce 2007 si mimo jiné zahrál jednu z hlavních rolí v seriálu Japonské televize SEKUSHÎ BOISU ANDO ROBO, který měl v Japonsku poměrně velký ohlas. V roce 2008 následovala krom jeho výše zmíněné role v L: CHANGE THE WORLD také hlavní role ve filmu DETOROITO METARU SHITI, jenž byl taktéž natočen podle komiksové předlohy. Stejně tak v následujícím roce byl vybrán do hlavních rolí mnoha dalších filmových projektů; za zmínku stojí především KAMUI GAIDEN. V roce 2010 je očekáván jeho výkon ve filmu NORSKÉ DŘEVO (Norwegian Wood), který byl natočen podle knižní předlohy světoznámého japonského autora Harukiho Murakamiho.

Ken'ichi Matsuyama se stal známým jako "herec chameleón". Důvodem je jeho snaha se co nejvíce připodobnit každé, jakkoliv odlišně roli a nemít jednu stejnou image. Pro své sžívání se s rolí byl už také nazván japonským Johnnym Deppem. Dále je také znám jako člověk, který ctí svou národní kulturu. I když je v Japonsku běžné psát zleva doprava po západním způsobu, Matsuyama píše tradičně vertikálním způsobem. Často také nosí japonské dřeváky geta a má velmi rád svou národní kuchyni. Jeho oblíbeným jídlem je unagi (úhoř), jediné, co nesnese, jsou pálivá jídla (proto zásadně nejí wasabi). Mezi Matsuyamovy zvláštní dovednosti patří skok o tyči a basketbal na vozíku (wheelchair basketball).

Tatsuya Fujiwara

30. prosince 2011 v 0:40 | Tsuki |  Slavní Japonci
!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 31.3.2010!!!

!!! Následující biografii Tatsuyi Fujiwary naleznete i na filmové databázi ČSFD, kam jsem s ní minulý rok přispěla (http://www.csfd.cz/herec/5214-fujiwara-tatsuya/). Pro úplnost jsem se jí však rozhodla zařadit i do své kategorie "Slavní Japonci" zde na mém blogu. Protože se tedy jedná o mé dílo, prosím nekopírujte. Pokud budete přece jen z nějakého důvodu chtít umístit tuto biografii na své stránky, dejte mi prosím vědět a jako zdroj napište csfd.cz nebo můj blog. Díky! ^^

Tatsuya Fujiwara (藤原竜也 Fujiwara Tatsuya) se narodil 15. května 1982 v japonském městě Chichibu (prefektura Saitama). Svou kariéru začal jako divadelní herec. V roce 1997 (ve svých 15 letech) debutoval jako představitel hlavní role v divadelní inscenaci Shintoku-Maru (režie: Yukio Ninagawa), která byla uvedena v londýnském centru hereckého umění - Barbican Centre. Ihned si získal velký obdiv diváků a to se odrazilo ve vzestupu jeho kariéry. Kromě divadelních her se začal objevovat i ve filmu, seriálech a reklamách.

První velkou filmovou roli získal ve filmu BATTLE ROYALE, kde si zahrál po boku slavného japonského režiséra a herce Takeshiho Kitana. Příznivou dobou pak byl pro Fujiwaru rok 2003, kdy následovalo pokračování BATTLE ROYALE II: REQUIEM a zároveň ten samý rok získal cenu za hlavní roli v shakespearovské divadelní hře Hamlet. Z jeho dalších úspěchů je třeba zmínit hlavní roli ve filmu SABU (režie: Takashi Miike), jeho herecký výkon v moderních divadelních hrách stylu Nó, které byly předvedeny roku 2005 v New Yorku (a které výtečně ohodnotily i noviny New York Times) a také jednu z hlavních rolí v úspěšném japonském seriálu SHINSENGUMI. V současné době je ovšem tvář Tatsuyi Fujiwary známá především ze dvou na sebe navazujících filmů DEATH NOTE a DEATH NOTE: THE LAST NAME, natočených podle populární komiksové předlohy (režie: Shusuke Kaneko), kde si zahrál ambiciózního sedmnáctiletého studenta Lighta Yagamiho.

Tatsuya Fujiwara je fanouškem baseballového týmu Saitama Seibu Lions a sám má ze sportu nejraději fotbal. Mezi jeho další zájmy patří hraní šipek, čtení knih (oblíbený autor: Baku Yumemakura) a jeho nejoblíbenější titul z manga komiksů je One Piece. Mezi jeho slabší stránky patří plavání (nedokáže uplavat více než 25 metrů) a navíc trpí akrofóbií - má velký strach z výšek.


~~~ Přikládám naskenovaný článek z japonského časopisu Junon, rok 2003, číslo 6 (klikněte pro zvětšení):