Kjóto

30. prosince 2011 v 11:03 | Tsuki |  Japonsko
Město svatyní, chrámů, gejš a čaje mačča

!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 13.10.2010!!!

Během těch čtyř měsíců, které jsem v Japonsku strávila, jsem byla většinu času samozřejmě v Tokiu, jelikož tam jsem měla školu. Mimo Tokio jsem se dostala tak akorát při japonských týdenních prázdninách, zvaných Golden Week (tehdy jsme jely do Šizuoky a podívat se na horu Fudži), a pak sem tam o víkendech na místa, kam se dá z Tokia dojet v poměrně krátkém čase a udělat si tak jednodenní výlet (Jokohama, Kamakura).

Tokio jsem si oblíbila, jelikož jsem člověk, kterému nevadí hlučná velká města, kde je spousta lidí. Samozřejmě to neznamená, že na všech místech centrálního Tokia by byla horda lidí, ale nejspíš chápete, co tím myslím. Zkrátka jsem si zvykla. Člověk ale netuší, jak se můžou jiná místa Japonska lišit, dokud se tam nepodívá. Rozhodně je hloupost si pod pojmem "Japonsko" představovat jen dva opačné extrémy, které lidi znají - buď "živá města, pokrokovou elektroniku, světla na noční Ginze" nebo naopak "krásnou přírodu, sakurové květy a svatyně". Japonsko není jen tohle, ale mezi těmito opaky je toho mnohem víc.

Dlouhou dobu jsem se chtěla podívat do Kjóta, města, které je poměrně daleko na jiho-západ od Tokia a kdysi bývalo hlavním městem (8.-19. století). Říká se, že Kjóto je kulturní centrum Japonska a stačí si jen pročíst nějakou příručku o Japonsku a hned vám je jasné, že Tokio a Kjóto jsou dost rozdílené. Já se do Kjóta dostala až po skončení výuky na škole, na začátku srpna, těsně před odletem zpět do ČR. Stálo to docela dost vyřizování - pokud člověk nejede s nějakým Japoncem, je vyřizování dopravy a ubytování docela složité. Já jsem dokonce nakonec jela úplně sama, jelikož nikdo, s kým bych stála o to na takový výlet jet, neprojevil zájem mě na cestě doprovázet. Ale ve výsledu mi to vůbec nevadilo a vlastně to byla pro mě docela slušná výzva. A jelikož jsem se živá a zdravá dostala sama z Tokia do Kjóta a zpět a dokázala jsem si najít i slušné ubytování v japonském stylu, jsem na sebe pyšná. :)

Do Kjóta jsem přijela nočním busem, který jel z Tokia celou noc. Samozřejmě že nějakým šinkansenem je to mnohem rychlejší, ale taky mnohem dražší. Pro někoho kdo nemá moc peněz, je cestování nočními busy v Japonsku nejvýhodnější. Cesta sice zrovna příjemná nebyla a moc jsem se nevyspala, ale o to lepší to bylo, když jsem takhle brzo ráno vystoupila na Kjótském nádraží a zažila jsem první atmosféru ranního Kjóta. Jak jsem už psala, stačí si jen něco o Kjótu přečíst a je vám jasné, že se od Tokia hodně liší. To se ale nevyrovná tomu to skutečně zažít. Protože stačilo prožít jeden den v Kjótu a nestačila jsem se divit, jak Kjóto jako město působí naprosto jinak.

Kjóto se sice velikostí zdaleka nevyrovná Tokiu, ale i tak se dá považovat za hodně velké město. Když se člověk dostane do jeho centra, do okolí Gionu a na místa velkých hlavních ulic, je tam samozřejmě lidí a turistů až až, a tak Kjóto v takových místech může působit skoro stejně hlučně jako Tokio, i když postrádá množství tokijských výškových budov. Centrum však není nijak rozsáhlé a stačí zajít jen kousek mimo, nebo do nějakých menších uliček a najednou zažijete nevídaný klid. Množství ulic a různých míst v Kjótu je tak tichých a tak na vás z nich dýchá duch staršího tradičního Japonska, že to pro někoho může být i trochu šok. Po šoku ale nastupuje příjemný pocit z téhle zvláštní atmosféry a já si tenhle pocit vychutnávala celých pět dní, které jsem v Kjótu strávila.

Fotky sice zvláštní atmosféru Kjóta nevyjadřují dokonale, ale momentálně nemůžu udělat nic víc, než vám své zážitky přiblížit aspoň pomocí fotek.

Ve chrámu Niši Hongandži po ránu. Bylo tam naprosté ticho a v celém komplexu se procházelo jen pár lidí. Na chvíli jsem si tam sedla na dřevěnou podlahu, kde se při vstupu musely jen sundat boty, a rozjímala jsem.


Kolem Kjótského nádraží je taky samozřejmě docela rušno, ale když se člověk vydá od Kjótského nádraží na jih, v ulicích a uličkách je poměrně klid a dělá to dojem nějakého menšího města. Zastavila jsem se tam cestou v jedné malé svatyni, kde vážně nebyla ani noha, což mě hodně překvapilo. Pak jsem šla kousek dál, protože jsem chtěla dojít až k chrámu Tódži, kde se tyčí nejvyšší pagoda v Japonsku. Kupodivu i na tomhle místě byl poměrně klid, i když to mohlo být i tím, že bylo dopoledne.



Společníka na cestách po Kjótu mi dělal tak akorát medvěd Rilakkuma (japonská postavička). Ale vůbec mi to nevadilo. Když jsem přijela do Kjóta, o to víc jsem měla pocit, že je jen dobře, že jsem jela sama. Možná to zní divně, ale jsem si skoro jistá, že na mě Kjóto udělalo tak velký dojem klidu a rozjímaní právě proto, že jsem byla sama a nikdo tu atmosféru nenarušoval.


Další příjemné místo - chrám Sandžúsangendó.


Okolí chrámu Sandžúsangendó bylo taky velmi tiché. Množství uliček, kde člověk sem tam narazil na "kjóťany", jako tahle stará babička, která vypadala, že jen tak sedí a přemýšlí.


Řeka Kamo



V jednom místě se u řeky Kamo nachází úzká ulička jménem Pontočó. Ta je slavná svými čajovnami, kde večer chodí bavit hosty gejši. Já v této uličce byla krátce po poledni a měla jsem štěstí potkat tam dvě gejši v jukatách, které někam spěchaly, pravděpodobně na hodinu tance nebo jiný druh učení.


Ne jižním konci Pontočó jsem si všimla pěkného dlážděni uličky.


Kjóto je město svatyní a chrámů. Nachází se jich tam strašná spousta a některé vážně stojí za vidění. Tohle je například známá svatyně Jasaka na východním konci Gionu.


Hned za svatyní Jasaka se nachází rozlehlý park Marujama.


Kromě chrámů, svatyní a kultury gejš je Kjóto taky známé práškovým zeleným čajem matcha (český přepis mačča), který, jak už jsem tady v některých dřívějších příspěvcích psala, je moje oblíbená pochoutka. Čaj se nemusí pít pouze jako čaj, ale vyrábí se z něho množství různých sladkostí, zákusků, atd. Na produkty z čaje matcha narážíme po celém Japonsku, ale v Kjótu ještě o to víc. V jedné kavárničce blízko chrámu Kijomizudera jsem si dala jejich specialitu "Matcha Cheesecake".


V chrámu Kijomizudera jsem se jako v jednom z mála setkala s množstvím lidí - Japonců i turistů. Za to může ale i fakt, že je to jeden z nejslavnějších chrámů v Kjótu, a taky že jsem ho navštívila odpoledne, kdy tam bylo nejvíc lidí. I tak ale rozhodně stál za vidění, nehledě na nějaké davy. Navíc jsem se tam setkala s příjemnou Japonkou, která si se mnou chtěla povídat a vypadala, že jí hrozně těší popovídat si japonsky s nějakou cizinkou. :)


Noční Kjóto je taky pěkné. Tady pohled od řeky Kamo na Pontočó.



Slavný Stříbrný pavilon...


...a slavný Zlatý pavilon.


U stříbrného pavilonu jsem si v jednom stánku koupila nanuk a pak jsem si všimla cedule, na které stálo, že v tomto stánku si 24.7.2010 (tedy něco přes týden předtím, než jsem tam byla já) koupil nanuk Leonardo DiCaprio, když přijel do Japonska propagovat svůj nový film Inception. To mě docela pobavilo. :) Ale koupila jsem si jiný nanuk než Leo. On měl příchuť soda, já (jak jinak) matcha. :D


Dál na jihu Kjóta se nachází svatyně Fušimi Inari. Podle názvu vám to možná nic neříká, ale pokud jste někdy někde viděli nějaké fotky z Kjóta, s největší pravděpodobností jste viděli fotky, kde se nachází řada červených bran torii za sebou. Tyhle brány jsou právě z této svatyně a táhnou se vysoko do hor. Někde jsou docela hustě za sebou, v jiném místě jsou dál od sebe, sem tam je nějaká větší mezera, ale je jich hrozně moc a není lehké dojít až na konec. Já jsem takhle do kopců šla tímhle tunelem docela dlouho, až jsem se dostala na místo, kde už vážně nebylo moc lidí. Jenže bylo hrozné horko (v srpnu je v Kjótu vážně velké vedro) a došla mi pak voda, tak jsem se raději vrátila zpátky. Zážitek ale úžasný. :)





Na severu Kjóta se taktéž nachází množství chrámů a svatyní. Já jsem jeden den zamířila do malého chrámu Kótóin, který je ve skutečnosti čajovým domkem, jenž postavil jeden z učedníků Sen no Rikjúa (=zakladatel čajového obřadu v Japonsku). Za menší poplatek je možné si tam nechat donést čerstvě připravený čaj matcha s malým zákuskem a posedět při výhledu na stromy. Bylo tom ticho, tehdy jsem tuším byla jediným návštěvníkem Kótóinu.




A nakonec místo, které mě v Kjótu uchvátilo ze všeho nejvíc - Udži. Udži je část Kjóta daleko na jihu, kam se musí jet vlakem. Tohle místo je právě to, které je z Kjóta známé čajem matcha nejvíce, protože v tomhle místě se matcha odedávna tradičně vyrábí. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodla do Udži jet a těšila se na další matcha dobroty, na které tam narazím a budu je moct ochutnat. Takhle jsem si tam třeba vychutnala v jedné kavárně matcha pohár a čaj (usucha - tzv. řídký čaj, řídká forma čaje matcha).


Jenomže zážitky z Udži, kde jsem strávila skoro celý den, byly nakonec daleko nad mé očekávání, a nebylo to jen zásluhou čaje matcha. Stačila chvíle v Udží a už jsem se přistihla myslet na to, že pěknější a příjemnější místo jsem za celou dobu v Japonsku neviděla. A je to pravda. Když teď zpětně myslím na svůj pobyt v Japonsku, místo, kam bych se chtěla podívat znovu ze všeho nejvíc, je právě Udži. Vládla tam ještě o kapku hezčí a klidnější atmosféra, než v Kjótu jako centru. Dokonce i lidé, jako by byli ještě daleko zdvořilejší a milejší. Něco takového jsem předtím nezažila. Stačil mi pohled na řeku Udži a ten nádherný starý most, který se tam nachází a prostě jsem si Udži nenávratně zamilovala.


Pohled z mostu, kde jsem stála docela dlouho...


Svatyně Udži, kde jsem si koupila malý talisman.


A příjemné uličky Udži s množstvím obchůdků s čajem, kde mě milí prodavači zvali dovnitř, nabízeli mi na zkoušku čerstvě uvařený čaj a chtěli si se mnou často i povídat - o Česku a dalších věcech. :)


Udži mě prostě dostalo. A celkově i celé Kjóto. Tak příjemně a klidně jsem se necítila ani nepamatuju. Skoro jako by tam život plynul pomaleji.

Těch pět dní v Kjótu pro mě znamenají hodně. Pak už následoval návrat do Tokia a následně návrat do starého známého Česka. Teprve po návratu jsem si uvědomila jak se mi po tom všem stýská. Samozřejmě nejen po Kjótu, ale i po Tokiu, kde jsme toho zažila nejvíc, a potažmo po celém mém japonském pobytu. Ráda se do Japonska někdy vrátím, i když v nejbližší době to nejspíš nebude možné.

Tak, jsem u konce. Podělila jsem se s vámi o své zážitky jak jen jsem mohla a snad to někdo ocení ... a kdo ví, třeba se někdo z vás pak taky do Japonska vydá, pozná zase jiná místa a napíše o nich. ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Otome Otome | Web | 31. května 2012 v 6:56 | Reagovat

Neviděla jsem nikdy nic úžasnějšího,než číst články někoho,kdo byl v Japonsku!
Arigato,že si založila tento skvělý blog(chodila jsem i na mangagirl.sblog.cz)
Píšeš úžasné články,které se pěkně čtou.Já osobně bych se chtěla podívat do Japonska,ale už předem vím,že tahle možnost se mi nenaskytne :)

2 tsuki tsuki | 1. července 2012 v 8:47 | Reagovat

Díky za komentář. :) Rozhodně si neříkej, že určitě nikdy nebudeš mít příležitost jet do Japonska... člověk nikdy nemůže vědět, jaká příležitost se mu naskytne ;)

3 Ernesto Ernesto | Web | 28. července 2012 v 8:16 | Reagovat

Moc pěkný blog, nemá chybu.

4 Ami Ami | E-mail | 14. prosince 2014 v 22:46 | Reagovat

Ahojky, máš opravdu nádherný blog a tenhle článek mě prostě dostal! :) O Kyotu sním už dlouho a teď ještě víc :D Máš můj bezmezný obdiv, že si zvládla všechno to cestování i studium a taky mou bezmeznou závist :D

5 Věra N. Věra N. | Web | 5. února 2015 v 19:18 | Reagovat

Nádhera! Docela hezky česky závidím, ale přeji ;-).

6 sam sam | Web | 21. června 2015 v 2:15 | Reagovat

pujcka kratkodoba :-?

7 Ivan Ivan | E-mail | 13. ledna 2016 v 16:47 | Reagovat

Hezky si to vsechno napsala. Sam jsem v Japonsku stravil dva roky, takze uplne chapu tve pocity po navratu ...
Podarilo se ti do Japonska opet podivat opet ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama