Japonsko

Zima v Tokiu

31. ledna 2015 v 9:11 | Tsuki
aneb "Jak se Japonci zahřívají"

Už jsem v Japonsku dobré tři měsíce, ale (jako obvykle) jsem se do teď nedonutila sem na blog něco napsat. Každopádně, na téma "zima v Japonsku" jsem minimálně něco málo napsat chtěla, takže jsem se konečně odhodlala a tady to je.

V Japonsku jsem potřetí v životě - tentokrát na pracovní stáži v jedné z tokijských mateřských školek. To je ale teď vedlejší. Důležité je to, že i když jsem tady potřetí, je to pro mě "poprvé" během zimy. Na studiu před necelými pěti lety jsem byla v Tokiu během jara a léta, no a před rokem jsem tady taktéž byla během léta. Minulý rok na podzim, když jsem se chystala na svou třetí cestu do Japonska a věděla jsem, že tady budu během zimy, jsem tomu nepřikládala zásadní důležitost. Důvod je ten, že jsem vždycky ode všech slýchávala, že zima v Tokiu je mírná a že teplota nepadá pod nulu nijak často, spíš naopak že převládají relativně teplé dny. Takže bez zvláštního přemýšlení jsem si s sebou vzala víceméně podzimní oblečení a svůj nejteplejší kabát jsem se nakonec rozhodla ani nebrat. To mě ale nenapadlo, že i když je fakt, že zima v Tokiu je docela mírná, tak realita běžného života je trošku jiná.

Důležitá fakta, o kterých jsem sice věděla, ale z nějakého důvodu je vůbec nebrala v potaz:

1) V JAPONSKU NENÍ BĚŽNÉ CENTRÁLNÍ VYTÁPĚNÍ.
2) V JAPONSKU NENÍ BĚŽNÁ IZOLACE TEPLA A ZATEPLENÍ DOMŮ.
--> V JAPONSKU JE TUDÍŽ V ZIMĚ V BYTECH A DOMECH DOST VELKÁ KOSA!

K tomuto "objevnému" zjištění jsem došla někdy koncem listopadu minulého roku. No samozřejmě, není asi úplně správné mluvit o Japonsku jako celku (mluvím nyní spíš z pozice občana Tokia), protože tím, že Japonsko je ostrovní země táhnoucí se od severovýchodu k jihozápadu, jsou zde celkem velké teplotní rozdíly v závislosti na tom, kde zrovna jsme. Jednoduše řečeno, na sever od Tokia jsou teploty nižší (srovnatelné se zimou v Česku) a na jih jsou naopak vyšší. Takže je dost možné, že na severu řeší nízké teploty ještě trochu jinak než v Tokiu, ale co jsem tak slyšela, centrální vytápění není běžné nikde v Japonsku, takže se to dá brát zkrátka jako fakt. Pro Čecha, který přijde bydlet do Tokia v zimě, je to popravdě docela šok. Vždycky jsem brala přítomnost topení ve všech místnostech jako samozřejmost a to, že topení je v zimě prakticky permanentně zapnuté, jakbysmet. Tady je to ale jiná. Zatímco v Česku mi zima a sněžení nikdy až tak nevadily, protože jsem, aniž bych si to plně uvědomovala, věděla, že stačí tak nějak "překlepat" zimu venku a člověk se vždycky nakonec vrátí domů do tepla, tady se nic takového nekoná. Venku sice až tak často nesněží (za tu dobu, co jsem v Tokiu, sněžilo možná tak třikrát - viz první a poslední foto tohoto článku) a teplota je většinou nad nulou, někdy vyšplhá i třeba k deseti stupňům, ale to zároveň znamená, že teplota, kterou máte doma, není o moc vyšší než teplota venku. Tak si představte, že přijdete domů promrzlí z práce a doma máte třeba jen deset stupňů, takže se nemáte jak zahřát. Musím říct, že jsem takhle zažila… ne "pár horkých", ale ve skutečnosti "pár studených" chvilek. Je jedno, že venku je o několik stupňů tepleji než u nás, ve skutečnosti mi je v Tokiu totiž větší zima, než mi kdy byla v Česku. Jedna úsměvná epizoda pro představu: Jednoho chladného prosincového dne otevřu doma lednici a hlavou mi proběhne "bože, vždyť v té lednici je stejná teplota jako tady v bytě!"

Malá ukázka toho, jak jsou v mém tokijském bytečku řešená okna a dveře na balkon:



Tenké zdi, okna s jedním sklem (žádné dvojité sklo jako u nás), dveře na balkon pouze "na západku" bez pořádné izolace (ode dveří dost často fouká studený vzduch)… to všechno je v Japonsku úplně běžná věc, co se týká obytných domů. Tímto se dostávám k jádru věci, jak se teda Japonci vlastně zahřívají, aby "neumřeli zimou"?

1. Klimatizace
Ačkoliv centrální topení v japonských bytech nenajdeme, minimálně jedna klimatizace se určitě najde v jakémkoliv bytě či domě. Důvodem je to, že i když zima v Tokiu není tak tuhá jako u nás, léto je naopak velmi horké, takže v létě zkrátka všichni pouštějí klimatizaci, aby se ochladili. Naštěstí mají japonské klimatizace nejenom funkci chlazení, ale dají se samozřejmě nastavit i na vyšší teplotu, takže vzduch naopak ohřívají. To mi přišlo velmi vhod první chladnější dny, které jsem v Tokiu zažila. V pokoji, kde spím, totiž klimatizaci mám, takže jsem ji hned hojně začala používat.

2. Teplé oblečení
Moje japonská kamarádka se vždycky divila, když jsme během zimy mluvily spolu přes Skype a všimla si, že jsem jenom v tričku s krátkým rukávem. Zatímco u nás je normální chodit doma i v zimě celkem nalehko, protože máme topení, v Japonsku je to nepředstavitelné. Všichni mají na sobě minimálně dvě vrstvy - přes tričko ještě mikinu nebo svetr. I já jsem tady v Tokiu musela celkem rychle přejít na teplé oblečení a byla jsem nakonec nucena si koupit i různá podvlékací trička a tílka udržující teplo. Jen co nastane zima, na každém rohu se začne prodávat teplé spodní prádlo a různé teplé a huňaté ponožky či punčocháče. V mém studeném bytě neměla některé chladnější dny ani klimatizace téměř žádný efekt, takže jsem nakonec byla často nucena nosit i tři vrstvy oblečení, což možná ještě není nejhorší. Tuším, že někteří Japonci jsou schopní se doma navléct ještě víc, třeba klidně i šálu a čepici… což nám Čechům určitě přijde směšné. Problém je, že jakkoliv se člověk navlékne, stejně mu je většinou zima minimálně na ruce či na nohy (ne, jedny teplé ponožky v takové permanentní kose skutečně nestačí!)

3. Elektrické topení
Když nestačí klimatizace, je nutné si pořídit ještě elektrické topení. To celkem spolehlivě zvládá vytopit jeden pokoj, ovšem samozřejmě ne celý byt. Člověk si navíc dost dělá starosti s účtem za elektřinu. Ne že bych se v tom vyznala, ale tuším, že takové elektrické topení žere hodně elektřiny. Někde jsem myslím četla, že co se týká spotřeby energie, je na tom většinou líp klimatizace a určitě některé méně náročné spotřebiče typu "elektrický koberec" nebo "kotacu", které zmiňuji níže. A co víc, i když elektrické topení či klimatizace zvládnou vytopit menší pokoj, stačí je vypojit ze zásuvky a do několika minut máte v pokoji stejnou zimu jako předtím, kvůli prakticky nulové izolaci tepla. V případě bytu, kde bydlím, tohle platí jednoznačně, protože teplo dost rychle uniká skrz velké posuvné dveře na balkon.

4. Horký koberec (Hot carpet)
Jedna z hojně používaných japonských vymožeností. Jedná se o elektrický hřející koberec. Bohužel však ne v tom smyslu, že by snad vypouštěl teplo a ohříval tak vzduch, pouze reaguje na tlak, takže když si na něj sednete nebo lehnete, začne hřát. I tak jsem ale byla spokojená, když jsem ve svém bytě ve skříni tenhle "skvost" objevila (zřejmě ho používal předchozí nájemce) a začala ho používat. Stačí ho položit na zem, zapojit do zásuvky a nastavit teplotu na stupnici 1-5 (viz fotky níže). Za sebe musím říct, že mezi japonskými způsoby, jak se doma zahřát, je mi kombinace elektrického topení (či klimatizace) a horkého koberce nejpříjemnější. Člověk na něm jednoduše sedí u nízkého stolu.



5. Kotacu
Další z klasických japonských způsobů, jak se doma zahřát. Kotacu bylo používáno v Japonsku už několik století zpátky, takže je to v podstatě hodně tradiční věc spojená s japonskou zimou. Jedná se o nízký stolek, který má ze spodu připevněné malé elektrické topné těleso (dřív to samozřejmě fungovalo trochu jinak a topilo se uhlím) a kolem celého stolu se rozprostírá hrubá deka, pod kterou schováte nohy. U stolku se samozřejmě sedí po tradičním japonském způsobu na polštářku. No a topení schované pod stolem takhle člověku hřeje spodní část těla. Já zpočátku kotacu neměla, ale teď se mi poštěstilo, že mi ho jedna moje kamarádka dočasně půjčila, takže ho momentálně používám. Musím ale říct, že i když je to příjemné, vadí mi dvě věci: Zaprvé, zatímco nohy jsou v teple, horní část těla je v zimě a nedá se s pomocí kotacu zahřát. Zadruhé, jelikož je na nohy příjemné teplo a člověk je přikrytý dekou, z kotacu se bez silné vůle jen těžko vylézá ven. Člověk tak snadno zleniví a jen sedí zalezlý v kotacu. Dost často se může stát, že si takto i lehne a usne - což se prý Japoncům opravdu často stává, ale každý návod k používání kotacu důrazně varuje, že by se to nemělo dělat, aby náhodou nedošlo ve spánku k popáleninám o topné těleso.


6. Hřejívé sáčky kairo a jiné hlouposti
Krom výše zmíněných způsobů, jak se Japonci v zimě zahřívají, existují ještě drobnější ohřívací vychytávky. Jedna z nejrozšířenějších je "kairo" - sáčky naplněné jakousi sypkou směsí, která začne hřát, když s ní zatřesete a začnete sáček používat. Základni typy kairo se dělí na "lepící" a "nelepící" sáčky. Nelepící si prostě strčíte třeba do kapsy u bundy a hřejete si o ně ruce, lepící mají naopak jednu stranu lepivou, a tak si je můžete nalepit na tílko pod tričko. Japonci si tyhle sáčky nejčastěji lepí buď na břicho nebo na spodní část zad. Výhoda je, že mnohé takové sáčky hřejí dost dlouho (udrží si teplotu třeba skoro půl dne). Nevýhoda ale je, že opět hřejí jen určitou hodně omezenou část těla. Ledaže se těmi sáčky oblepíte všude dokola :D Což je dost směšné, ale viděla jsem to u jedné Brazilky, která stejně jako já pracuje v Tokiu na stáži a byla jí taková zima, že si těch sáčků kairo pod tričko nalepila hned několik (plus jednou vyprávěla, že jí je v jejím bytě taková zima, že si lehla na horký koberec a zůstala tak ležet, až nakonec usnula). Japonci ale rozšířili sortiment kairo ještě víc a už se prodávají i podobné hřejivé polštářky, co si nalepíte ze spodu na ponožky nebo do bot, aby vám to hřálo nohy, atd. Různé druhy balení kairo, které mám momentálně sama v zásobě, vidíte níže na fotce. Ty hřejivé polštářky do bot ale jen tak mezi námi vůbec nefungují.... Krom kairo, které se prodávají v japonských drogeriích na každém rohu, se samozřejmě dají koupit i jiné blbosti, které vám (jak mnohdy slibuje obal) zaručí "příjemný pocit tepla". Od již výše zmíněných "super teplých" ponožek a nejrůznějších druhů hrubých punčoch, přes teplé huňaté kalhotky, které Japonky nosí pod sukněmi... až třeba po lepící pokrývky na záchodová prkýnka - jelikož ve studených bytech je samozřejmě nepříjemné přijít na záchod a sednout si na ledové prkýnko. No, bohatší lidé mají samozřejmě ve svých bytech a domech zařízené "pokrokové" záchody s automatickým vyhříváním prkýnka...


Abych to shrnula, Japonci jsou schopní vymyslet kdejakou blbost, aby se v zimě aspoň trošku zahřáli... Jenže nic z toho nemá bohužel takový efekt jako centrální vytápění. Člověk by čekal, že Japonsko jakožto technicky rozvinutá a pokroková země, řeší jak způsob vytápění tak stavbu domů (absence izolace tepla!) trochu jinak. Sama se v podstatě divím, že Japonci už dávno nemají zavedené nějaké super speciální ústřední vytápění… Ale ne, místo toho, aby si konečně uvědomili, že k zahřátí je důležité ohřívat vzduch, raději hojně nakupují huňaté spodní prádlo a hřejivé sáčky kairo, nebo si případně hřejí zadek o horký koberec či záchodové prkýnko... Když se nad tím člověk zamyslí, tak dojde k názoru, že přestože má Japonsko v mnoha ohledech velký náskok v různých technologiích a vymoženostech, po určitých stránkách je stále velmi tradiční a zastaralé. Skoro bych řekla, že se Japonci vyžívají v tom, aby s pomocí těchto nejrůznějších způsobů zahřívání přetrpěli zimu. Ten pocit jakési "výdrže v utrpení" je jim tak nějak vlastní. Myslím, že je to dost spojené s tradičním japonským myšlením...

A tak tokijská zima pokračuje a budu muset ještě tak minimálně měsíc vydržet, než se snad počátkem jara trochu oteplí. Někdy to není sranda. Jak vidíte na následující fotce zasněženého hřiště v mateřské školce, kde pracuju, zrovna včera v Tokiu vládla tuhá zima a hodně sněžilo. Což je jen důkazem toho, že i v Tokiu může padat sníh, a tak by se nějaké to centrální vytápění skutečně hodilo...

Kjóto

30. prosince 2011 v 11:03 | Tsuki
Město svatyní, chrámů, gejš a čaje mačča

!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 13.10.2010!!!

Během těch čtyř měsíců, které jsem v Japonsku strávila, jsem byla většinu času samozřejmě v Tokiu, jelikož tam jsem měla školu. Mimo Tokio jsem se dostala tak akorát při japonských týdenních prázdninách, zvaných Golden Week (tehdy jsme jely do Šizuoky a podívat se na horu Fudži), a pak sem tam o víkendech na místa, kam se dá z Tokia dojet v poměrně krátkém čase a udělat si tak jednodenní výlet (Jokohama, Kamakura).

Tokio jsem si oblíbila, jelikož jsem člověk, kterému nevadí hlučná velká města, kde je spousta lidí. Samozřejmě to neznamená, že na všech místech centrálního Tokia by byla horda lidí, ale nejspíš chápete, co tím myslím. Zkrátka jsem si zvykla. Člověk ale netuší, jak se můžou jiná místa Japonska lišit, dokud se tam nepodívá. Rozhodně je hloupost si pod pojmem "Japonsko" představovat jen dva opačné extrémy, které lidi znají - buď "živá města, pokrokovou elektroniku, světla na noční Ginze" nebo naopak "krásnou přírodu, sakurové květy a svatyně". Japonsko není jen tohle, ale mezi těmito opaky je toho mnohem víc.

Dlouhou dobu jsem se chtěla podívat do Kjóta, města, které je poměrně daleko na jiho-západ od Tokia a kdysi bývalo hlavním městem (8.-19. století). Říká se, že Kjóto je kulturní centrum Japonska a stačí si jen pročíst nějakou příručku o Japonsku a hned vám je jasné, že Tokio a Kjóto jsou dost rozdílené. Já se do Kjóta dostala až po skončení výuky na škole, na začátku srpna, těsně před odletem zpět do ČR. Stálo to docela dost vyřizování - pokud člověk nejede s nějakým Japoncem, je vyřizování dopravy a ubytování docela složité. Já jsem dokonce nakonec jela úplně sama, jelikož nikdo, s kým bych stála o to na takový výlet jet, neprojevil zájem mě na cestě doprovázet. Ale ve výsledu mi to vůbec nevadilo a vlastně to byla pro mě docela slušná výzva. A jelikož jsem se živá a zdravá dostala sama z Tokia do Kjóta a zpět a dokázala jsem si najít i slušné ubytování v japonském stylu, jsem na sebe pyšná. :)

Do Kjóta jsem přijela nočním busem, který jel z Tokia celou noc. Samozřejmě že nějakým šinkansenem je to mnohem rychlejší, ale taky mnohem dražší. Pro někoho kdo nemá moc peněz, je cestování nočními busy v Japonsku nejvýhodnější. Cesta sice zrovna příjemná nebyla a moc jsem se nevyspala, ale o to lepší to bylo, když jsem takhle brzo ráno vystoupila na Kjótském nádraží a zažila jsem první atmosféru ranního Kjóta. Jak jsem už psala, stačí si jen něco o Kjótu přečíst a je vám jasné, že se od Tokia hodně liší. To se ale nevyrovná tomu to skutečně zažít. Protože stačilo prožít jeden den v Kjótu a nestačila jsem se divit, jak Kjóto jako město působí naprosto jinak.

Kjóto se sice velikostí zdaleka nevyrovná Tokiu, ale i tak se dá považovat za hodně velké město. Když se člověk dostane do jeho centra, do okolí Gionu a na místa velkých hlavních ulic, je tam samozřejmě lidí a turistů až až, a tak Kjóto v takových místech může působit skoro stejně hlučně jako Tokio, i když postrádá množství tokijských výškových budov. Centrum však není nijak rozsáhlé a stačí zajít jen kousek mimo, nebo do nějakých menších uliček a najednou zažijete nevídaný klid. Množství ulic a různých míst v Kjótu je tak tichých a tak na vás z nich dýchá duch staršího tradičního Japonska, že to pro někoho může být i trochu šok. Po šoku ale nastupuje příjemný pocit z téhle zvláštní atmosféry a já si tenhle pocit vychutnávala celých pět dní, které jsem v Kjótu strávila.

Fotky sice zvláštní atmosféru Kjóta nevyjadřují dokonale, ale momentálně nemůžu udělat nic víc, než vám své zážitky přiblížit aspoň pomocí fotek.

Ve chrámu Niši Hongandži po ránu. Bylo tam naprosté ticho a v celém komplexu se procházelo jen pár lidí. Na chvíli jsem si tam sedla na dřevěnou podlahu, kde se při vstupu musely jen sundat boty, a rozjímala jsem.


Kolem Kjótského nádraží je taky samozřejmě docela rušno, ale když se člověk vydá od Kjótského nádraží na jih, v ulicích a uličkách je poměrně klid a dělá to dojem nějakého menšího města. Zastavila jsem se tam cestou v jedné malé svatyni, kde vážně nebyla ani noha, což mě hodně překvapilo. Pak jsem šla kousek dál, protože jsem chtěla dojít až k chrámu Tódži, kde se tyčí nejvyšší pagoda v Japonsku. Kupodivu i na tomhle místě byl poměrně klid, i když to mohlo být i tím, že bylo dopoledne.



Společníka na cestách po Kjótu mi dělal tak akorát medvěd Rilakkuma (japonská postavička). Ale vůbec mi to nevadilo. Když jsem přijela do Kjóta, o to víc jsem měla pocit, že je jen dobře, že jsem jela sama. Možná to zní divně, ale jsem si skoro jistá, že na mě Kjóto udělalo tak velký dojem klidu a rozjímaní právě proto, že jsem byla sama a nikdo tu atmosféru nenarušoval.


Další příjemné místo - chrám Sandžúsangendó.


Okolí chrámu Sandžúsangendó bylo taky velmi tiché. Množství uliček, kde člověk sem tam narazil na "kjóťany", jako tahle stará babička, která vypadala, že jen tak sedí a přemýšlí.


Řeka Kamo



V jednom místě se u řeky Kamo nachází úzká ulička jménem Pontočó. Ta je slavná svými čajovnami, kde večer chodí bavit hosty gejši. Já v této uličce byla krátce po poledni a měla jsem štěstí potkat tam dvě gejši v jukatách, které někam spěchaly, pravděpodobně na hodinu tance nebo jiný druh učení.


Ne jižním konci Pontočó jsem si všimla pěkného dlážděni uličky.


Kjóto je město svatyní a chrámů. Nachází se jich tam strašná spousta a některé vážně stojí za vidění. Tohle je například známá svatyně Jasaka na východním konci Gionu.


Hned za svatyní Jasaka se nachází rozlehlý park Marujama.


Kromě chrámů, svatyní a kultury gejš je Kjóto taky známé práškovým zeleným čajem matcha (český přepis mačča), který, jak už jsem tady v některých dřívějších příspěvcích psala, je moje oblíbená pochoutka. Čaj se nemusí pít pouze jako čaj, ale vyrábí se z něho množství různých sladkostí, zákusků, atd. Na produkty z čaje matcha narážíme po celém Japonsku, ale v Kjótu ještě o to víc. V jedné kavárničce blízko chrámu Kijomizudera jsem si dala jejich specialitu "Matcha Cheesecake".


V chrámu Kijomizudera jsem se jako v jednom z mála setkala s množstvím lidí - Japonců i turistů. Za to může ale i fakt, že je to jeden z nejslavnějších chrámů v Kjótu, a taky že jsem ho navštívila odpoledne, kdy tam bylo nejvíc lidí. I tak ale rozhodně stál za vidění, nehledě na nějaké davy. Navíc jsem se tam setkala s příjemnou Japonkou, která si se mnou chtěla povídat a vypadala, že jí hrozně těší popovídat si japonsky s nějakou cizinkou. :)


Noční Kjóto je taky pěkné. Tady pohled od řeky Kamo na Pontočó.



Slavný Stříbrný pavilon...


...a slavný Zlatý pavilon.


U stříbrného pavilonu jsem si v jednom stánku koupila nanuk a pak jsem si všimla cedule, na které stálo, že v tomto stánku si 24.7.2010 (tedy něco přes týden předtím, než jsem tam byla já) koupil nanuk Leonardo DiCaprio, když přijel do Japonska propagovat svůj nový film Inception. To mě docela pobavilo. :) Ale koupila jsem si jiný nanuk než Leo. On měl příchuť soda, já (jak jinak) matcha. :D


Dál na jihu Kjóta se nachází svatyně Fušimi Inari. Podle názvu vám to možná nic neříká, ale pokud jste někdy někde viděli nějaké fotky z Kjóta, s největší pravděpodobností jste viděli fotky, kde se nachází řada červených bran torii za sebou. Tyhle brány jsou právě z této svatyně a táhnou se vysoko do hor. Někde jsou docela hustě za sebou, v jiném místě jsou dál od sebe, sem tam je nějaká větší mezera, ale je jich hrozně moc a není lehké dojít až na konec. Já jsem takhle do kopců šla tímhle tunelem docela dlouho, až jsem se dostala na místo, kde už vážně nebylo moc lidí. Jenže bylo hrozné horko (v srpnu je v Kjótu vážně velké vedro) a došla mi pak voda, tak jsem se raději vrátila zpátky. Zážitek ale úžasný. :)





Na severu Kjóta se taktéž nachází množství chrámů a svatyní. Já jsem jeden den zamířila do malého chrámu Kótóin, který je ve skutečnosti čajovým domkem, jenž postavil jeden z učedníků Sen no Rikjúa (=zakladatel čajového obřadu v Japonsku). Za menší poplatek je možné si tam nechat donést čerstvě připravený čaj matcha s malým zákuskem a posedět při výhledu na stromy. Bylo tom ticho, tehdy jsem tuším byla jediným návštěvníkem Kótóinu.




A nakonec místo, které mě v Kjótu uchvátilo ze všeho nejvíc - Udži. Udži je část Kjóta daleko na jihu, kam se musí jet vlakem. Tohle místo je právě to, které je z Kjóta známé čajem matcha nejvíce, protože v tomhle místě se matcha odedávna tradičně vyrábí. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodla do Udži jet a těšila se na další matcha dobroty, na které tam narazím a budu je moct ochutnat. Takhle jsem si tam třeba vychutnala v jedné kavárně matcha pohár a čaj (usucha - tzv. řídký čaj, řídká forma čaje matcha).


Jenomže zážitky z Udži, kde jsem strávila skoro celý den, byly nakonec daleko nad mé očekávání, a nebylo to jen zásluhou čaje matcha. Stačila chvíle v Udží a už jsem se přistihla myslet na to, že pěknější a příjemnější místo jsem za celou dobu v Japonsku neviděla. A je to pravda. Když teď zpětně myslím na svůj pobyt v Japonsku, místo, kam bych se chtěla podívat znovu ze všeho nejvíc, je právě Udži. Vládla tam ještě o kapku hezčí a klidnější atmosféra, než v Kjótu jako centru. Dokonce i lidé, jako by byli ještě daleko zdvořilejší a milejší. Něco takového jsem předtím nezažila. Stačil mi pohled na řeku Udži a ten nádherný starý most, který se tam nachází a prostě jsem si Udži nenávratně zamilovala.


Pohled z mostu, kde jsem stála docela dlouho...


Svatyně Udži, kde jsem si koupila malý talisman.


A příjemné uličky Udži s množstvím obchůdků s čajem, kde mě milí prodavači zvali dovnitř, nabízeli mi na zkoušku čerstvě uvařený čaj a chtěli si se mnou často i povídat - o Česku a dalších věcech. :)


Udži mě prostě dostalo. A celkově i celé Kjóto. Tak příjemně a klidně jsem se necítila ani nepamatuju. Skoro jako by tam život plynul pomaleji.

Těch pět dní v Kjótu pro mě znamenají hodně. Pak už následoval návrat do Tokia a následně návrat do starého známého Česka. Teprve po návratu jsem si uvědomila jak se mi po tom všem stýská. Samozřejmě nejen po Kjótu, ale i po Tokiu, kde jsme toho zažila nejvíc, a potažmo po celém mém japonském pobytu. Ráda se do Japonska někdy vrátím, i když v nejbližší době to nejspíš nebude možné.

Tak, jsem u konce. Podělila jsem se s vámi o své zážitky jak jen jsem mohla a snad to někdo ocení ... a kdo ví, třeba se někdo z vás pak taky do Japonska vydá, pozná zase jiná místa a napíše o nich. ;)

Ohisashiburi...

30. prosince 2011 v 10:52 | Tsuki
!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 3.10.2010!!!


Tak se po dlouhé době opět ozývám. Brzo to bude skoro dva měsíce, co jsem se vrátila z Japonska. Bohužel, za celou dobu nebyl pořádně čas tady něco napsat - ať už, když jsem ještě byla v Japonsku, tak i po příjezdu. Jak už jsem psala, v Japonsku byla výuka opravdu "intenzivní" - a to do takové míry, že jsem byla vůbec ráda, že jsem si sem tam ještě zvládla udělat čas něco vidět a někam zajít o víkendech. Jinak můj každodenní životní styl v Japonsku vypadal tak, že jsem byla nucena učit se dlouho do noci a chodit spát ve 2 nebo 3 hodiny ráno, což bylo samozřejmě dost únavné. Na psaní na blog a jiné věci čas už vážně nezbýval, takže to bohužel zůstalo pouze u dvou příspěvků. Omlouvám se!

Po příjezdu mě pak čekalo dodělávání zmeškaných zkoušek na Karlovce, takže opět žádné pořádné volno. A to jsem ani všechno dodělat nestihla a musela si to posunout do dalšího ročníku, který bude sám o sobě hektický, jelikož je státnicový (bakalářka, státnice, čtení hordy knih v japonštině, zkouškové, příjímačky na magisterské studium... - je mi z toho zle, jen na to pomyslím, protože se zdá, že pokud není člověk génius nebo nějaký turbo robot, tak to nemá šanci všechno stihnout).

Ale dost stěžování, moje nářky se vám určitě číst nechce, co? :) Každopádně jsem si řekla, že než se zas naplno rozjede škola v novém ročníku, něco bych sem chtěla ještě napsat. Původně jsem měla v plánu tady s vámi sdílet všechny mé zážitky z Japonska, ale jak se brzo ukázalo, bylo jich tolik - tolik zkušeností, tolik všeho nového, že bych tady u počítače musela vyťukávat hordy textu do klávesnice celé dny. Za ty čtyři měsíce jsem hodněkrát proklínala, kolik toho od nás zahraničních studentek Japonci očekávají, kolik slohovek, referátů, úkolů na nás nakládají, kolik akcí a programů, které se ani nedaly stíhat, pro nás plánují... Tak zaněprázdněná jsem snad ještě nikdy nebyla a často jsem byla neuvěřitelně unavená. Hodněkrát mě taky něco dokázalo hodně rozčílit, protože Japonci se zkrátka chovají úplně jinak než lidé na západě a mají také jiné očekávání, na což si musel člověk zvyknout. Přesto přese všechno, když jsem se z Japonska vrátila, začalo se mi hodně stýskat - po lidech, které jsem tam potkávala, po spolužácích, kamarádkách, které jsem si udělala, po japonském jídle, po čistotě japonského metra, po nápomocnosti Japonců... všechno teď vidím jen v dobrém. Ať už bylo studium v Japonsku jakkoliv těžké, nakonec všechno bylo jen k užitku. Získala jsem mnoho dobrých zkušeností a co je důležitější, mám nepřeberné množství krásných vzpomínek. Nejsem sice schopná vám tady všechno povykládat, ale můžu pár svých vzpomínek ukázat ve zlomcích aspoň svými fotkami.

(nahoře vidíte fotky z purikury - purikura je automat na fotky, jak ho znáte i u nás v Česku, ale mnohem mnohem lepší. Fotky se dají různě vyzdobit, posat, přidat obrázky atd. Fotit se s kamarády v purikuře patří k japonské mladé kultuře)

Několikrát pořádané hromadné výlety po Tokiu. Tenhle byl první - k Meidži Džingú a do Haradžuku.


Piknik v parku Yoyogi.


S Kurehou u hory Fudži.


Já, Kristina a Kureha při focení hloupých póz u jezera Kawaguči. :)


Na vyjížďce lodí z přístavu Numazu. Slaná voda cákala všude kolem... a brzo se mi udělalo špatně. :)



S Kurehou a Italkou Annou v Jokohamě.


Při požárním cvičení s naprosto idiotsky vypadajícím "polštářem" na hlavě. Tenhle polštář měl v pokoji na koleji každý - měl chránit hlavu v případě zemětřesení.


Občas mírně nesrozumitelné hodiny japonské kultury s učitelem Nakajamou.


Hromadný výlet do Kamakury. Ten den strašně lilo a já měla sandále.


Karé raisu ve školní jídelně. Vypadá to nechutně, skoro jako nějaké české jídlo, ale ve skutečnosti je to neuvěřitelně dobré. :)


S Misako na pojízdné pandě (na Tokyo Tower).


...A ještě s Eriko.


Při cvičení na šamizen, na které jsem nikdy neměla tolik času, kolik bych chtěla... (rychle rychle a pak na přednášku, nebo rychle rychle a pak psát referát na další den nebo padnout mrtvá na postel)


Adžisai (hortenzie), oblíbená květina v Japonsku, která kvetla na několika místech areálu školy.


Speciální hodina japonského tance.



Závěrečný japonský proslov, kterého se všechny zahraniční studentky bály.


Mini koncert na šamizen a koto.


Se Sumire v Ghibli muzeu.


S mou japonskou partnerkou Saiko.


Rozlučková party se zahraničními studentkami na koleji.


Jeden z posledních večerů na ohňostrojové slavnosti v Asakuse. Všude plno lidí v jukatách a plno stánků s jídlem... :)


No, to je samozřejmě jen zkratkovitě -zážitků bylo mnohem víc, ale tolik fotek bych sem nikdy nenacpala. ^_^; Když skončila na konci července škola i všechny zkoušky, Japonky a všichni z koleje se postupně rozutekli a atmoséra posmutněla. Já ještě měla několik dní, než jsem odlítala zpět do ČR, a než je strávit na prázdné koleji, jela jsem se podívat do mého vysněného města - Kjóta. O tom bych vám ještě něco málo napsala, samozřejmě i s fotkami. ^^ Takže čekejte ještě jeden příspěvek, ke kterému se snad dostanu v následujících dnech. Pak už hurá do nového školního roku se všemi jeho těžkostmi...

Kde vládne sakura...

30. prosince 2011 v 10:19 | Tsuki
aneb "Jaro v Japonsku"

!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 7.5.2010!!!


Hodně z vás určitě ví, že v Japonsku se nachází nádherné sakury. Určitě vás taky dost ví, že tyhle sakury jsou symbolem Japonska, obzvlášť na jaře. Ale co možná tak úplně nevíte, je to, nakolik si Japonci sakur váží a kolik prostoru jim proto na jaře dávají... Protože se symbolem sakury se zde na jaře setkáte tak často, až z toho oči přecházejí.


Sakur je v Japonsku mnoho druhů a obecně (v oblasti Tokia) rozkvétají na začátku dubna. Čím jižněji, tím kvetou dřív, a čím severněji, tím kvetou později (což je logické vzhledem k teplotě). Sakury tedy v Japonsku spatříte rozkvetlé především v průběhu dubna, ke konci dubna už odkvétají.

Když jsem sem na začátku dubna přijela, byla to tedy ta nejlepší doba pro obdiv sakur. A sakury byly to první, co mě zde uchvátilo. Právě má škola, kde momentálně v Tokiu studuju, se může ve svém areálu pyšnit množstvím krásných sakur. Protože je už začátek května, teď už je kvést nespatřím, ale můžu zde zveřejnit pár fotek. ^_^ Protože na to je skutečně radost pohledět. I na to, jak sakury postupně opadávají a cesty jsou pak poseté okvětními lístky.



A to, jak si Japonci sakur váží, mi bylo jasné, když jsem slyšela slova zdejšího zástupce ředitele o tom, jak ho bolí u srdce, když na rozkvetlé sakury pohlédne. Můžete říct, že to je názor pouze jednoho sentimentálního člověka, ale kdyby pro Japonce sakury nic neznamenaly, proč by taky tak hojně chodily v dubnu do parků jen proto, aby si sedli na deku a na sakury se dívali? Tomuto starému zvyku se říká hanami (uctivě ohanami), neboli "pozorování sakur". Samozřejmě si taky během "pozorování sakur" Japonci povídají a mají piknik, ale to není ten hlavní důvod, proč si v dubnu chodí do parků sednout na trávu.

Jak jsem výše zmínila, Japonci na jaře nezůstávají jen u skutečných sakurových stromů, ale v tomto období spatříte taky množství věcí, které mají sakurou jaro symbolizovat.

Takhle jsme na začátku pobytu v Japonsku viděly třeba sakurové auto, což samozřejmě byla nějaká reklama, ale jde o to, že celé auto bylo skutečně růžové a na střeše stála maketa sakury. (Btw těch dvou individuí si nevšímejte, to jsme jen já a spolužačka Kristina byly z toho auta tak vyjevené)


Sakury také spatříte na všelijakých letácích. Například v metru nebo na vlakovém nádraží uvidíte v období dubna regály s časopisy zdarma, kde většina je na téma "sakura" a kam by se Japonci měli jet podívat, aby viděli krásné sakury. Sakury tedy touto formou propagují různé města a oblasti a lákají návštěvníky.

Čeho je ale z věcí symbolizující jaro nejvíce, tak určitě jídla. V Japonsku se třeba vzhled tradičních koláčků k čaji, tzv. wagaši, mění podlě ročního období. Takže je jasné, že sakura je v případě jara opravdu hojná. Dostala jsem jako dárek například tohle wagaši:


I všelijaké jiné jídlo, i to "netradiční", na vás dýchá duchem jara. Co mě třeba překvapilo nejvíce, byly obaly japonské čokoládové tyčinky Kit Kat. Na začátku svého pobytu jsem si koupila Kit Kat s příchutí kávy a hned bylo jasné, že výrobci speciálně pro toto období vyrábí zvláštní obaly.


A později jsem zjistila, že nejen to... Nestlé dokonce v průběhu dubna obaly mění, aby seděly na určitou dobu. Jak vidíte na obalu výše, vlevo dole je tam napsáno "Kitto, sakura saku yo.", tedy "Sakury určitě rozkvetou." Tehdy, když jsem Kit Kat kupovala, se jednalo ještě o starou "várku" Kit Katů, snad někdy z března, a tudíž nesly tento nápis. Když jsem si však kupovala jiný Kit Kat někdy v polovině dubna, nápis na obale se už lišil a bylo tam napsáno "Sakura saita yo.", tedy "Sakury rozkvetly." (srovnání obou obalů vidíte níže). Japonci si tedy s vší tou sakurovostí docela vyhrají a očividně jim nevadí, že to je práce navíc.


Zatím je tady stále jaro, takže se se symbolem sakury pořád hojně setkávám, i když skutečné sakury odkvetly. Uvidíme, jaké další překvapení přinese japonské léto... ^_^

Nakonec přikládám dvě fotky od jezera Kawaguči u hory Fudži, kde ještě před týdnem sakury pořád kvetly. Pohled na Fudži byl o to pěknější...


První zpráva z Tokia

30. prosince 2011 v 0:58 | Tsuki
!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 4.5.2010!!!


Tak jsem se konečně (po měsíci!) dostala k tomu tady aspoň něco málo napsat. :) Důvod, proč jsem tady celý měsíc, co jsem v Japonsku, nic nenapsala, je hlavně ten, že prostě není čas. A ne, není to vůbec výmluva. I já jsem byla překvapená, jak málo času tady má člověk na sebe a jak hodně času bere studium plus jiné aktivity. Studium je tady vážně těžké, těžší než jsem si vůbec představovala, ale snažím se to zvládat. Jde především o to, že na Karlově univerzitě jsme teprve dokončili beginners level japonštiny (studium japonštiny se dá rozdělit na tři stupně - beginners, intermediate a advanced), ale zde jsme rovnou skočily na advanced level, což mi díky mezerám ve středním stupni způsobuje značné problémy. Takže se ani není čemu divit - nad učebnicí musím trávit hodně času, než vůbec pochopím, o co jde.

Když člověk přijede do Japonska, ať už má o zdejší kultuře jakékoliv znalosti, něco ho musí i tak zákonitě překvapit. Je to vlastně docela šok, když si člověk uvědomí, nakolik se to všechno liší. A je hodně, na co si zvykat. Ale myslím, že už jsem si na většinu věcí docela zvykla. Ať už na to, jak extrémně jsou Japonci zdvořilí a většinou (oproti Čechům) i dost nápomocní, nebo na tu spoustu dalších maličkostí, které se liší od toho, co běžný Čech zná. Například ta japonská "papučovost" - i když jsem si zvykla, nechápu, na co Japonci potřebují tolik různých papučí. Jde samozřejmě hlavně o "záchodové papuče", což je zažitá věc všude po Japonsku. I když člověk má svoje jedny papuče, ve kterých doma chodí, v žádném případě se v nich nechodí na záchod, protože na záchod patří jedině speciální záchodové papuče. Takže Japonec přijde na záchod, zuje si své normální papuče a obuje si ty na záchod. A pak teprve vstoupí. Pak vyleze a znovu se přezuje.... Chápe někdo ten smysl? Já teda moc ne... Ale zde na koleji, kde bydlím, jsou nejen záchodové přezůvky, ale taky speciální sprchové papuče, se kterýma se zase chodí jen do sprch. A když to člověk náhodou zvorá a zapomene se na nějakém určitém místě přezout, může se klidně stát, že se na něho nějaká Japonka škaredě podívá....

Jak už jsem řekla, takovýchhle maličkostí je hodně. Skoro to vypadá, jako by Japonci měli schválně všechno jinak, popřípadě přímo naopak. Jízda na ulici vlevo, volant vpravo... nemluvě o té hloupé páčce u umyvadla. Všude jinde, když chci pustit vodu, zvednu páčku nahoru, a když ji chci zastavit, zmáčknu ji dolů. Ale tady neee - tady to musí být naopak. Už jsem se přeorientovala, ale až přijedu zpátky do ČR, budu se muset přeorientovávat znovu.... A co třeba podivné japonské třídění odpadu na spálitelný odpad, nespálitelný odpad, přírodní odpad, atd. Přiznám se, že do teď to úplně nechápu...

Je toho prostě dost, na co si člověk musí zvyknout, ale samozřejmě spousta věcí má i své dobré stránky. :) Ať už ta zmíněná japonská zdvořilost, tak jakýsi lepší pocit "bezpečí", oproti Česku (když někdy něco zapomenete, můžete si být skoro jistí, že když se tam vrátíte, pořád to tam bude - ne že by to hned někdo ukradl)... A taky jakási zvláštní vůně, která tady vládne úplně všude - vůně Japonska. Možná si toho většina lidí nevšimne, ale něco v tom ovzduší je daleko příjemnější než "pach Česka". Snad je to tím, že je Japonsko ostrovní stát, snad tím, že se ve vzduchu mísí vůně japonské kuchyně, sama nevím... Ale jen chodit po japonské ulici vyvolává zvláštní pocit.

Studium je tady sice hodně drsné (advanced gramatika hrůza, taky horda úkolů a psaní reportů, popřípadě rovnou speach na nějaká blbé téma typu "popis grafu prodejnosti výrobků na základě informací na obale"), ale samozřejmě to chce si ten čas v Japonsku i trochu užít a někam se podívat, což se mi zatím docela daří. ^^ Tedy za cenu toho, že každý den chodím spát zhruba ve dvě hodiny ráno, což asi není zrovna ideální, ale jinak se vážně stíhat nedá.

Ve výsledku můj prozatimní "život v Japonsku" má své stinné i pěkné stránky, ale to se vlastně dalo čekat, ne? Držte mi palce, ať to jakž takž zvládám dál. Slibuju, že se brzo znovu ozvu s něčím zajímavým. Jen mějte trochu strpení a pochopení. ^_~

PS: Fotka nahoře - My všechny zahraniční studentky pohromadě u jedné ze školních sakur.

Tókjó he iku!

30. prosince 2011 v 0:53 | Tsuki
Tsuki jede do Tokia ^^

!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 3.4.2010!!!

Tak si balím kufr a už zítra ve 12:50 odlétám směr Tokio. :) A budu mít celé čtyři měsíce na to, abych si zlepšila svou japonštinu!

Ale abych nepředbíhala a trochu vám to vysvětlila: jedná se o jednosemestrální studium na tokijské dívčí škole "Seishin Joshi Daigaku", kam jsem dostala příležitost jet z Karlovy univerzity. Vyřizování bylo teda docela fuška, ale věřím, že to bude stát za to. Tak mi držte palce!

Ještě samozřejmě nevím, jak budu stíhat a jak často se dostanu na internet, ale pokud bude příležitost, samozřejmě chci o svých zážitcích sem tam napsat na blog. Tak se těšte ;)

Japonsko: Základní i ne tak základní údaje

29. prosince 2011 v 19:43 | Tsuki
!!!Tento článek byl v PŮVODNÍM znění přemístěn z mého starého blogu. Jedná se o článek napsaný 10.2.2009. Některé informace tedy již nejsou aktuální!!!


Své první zkouškové na vysoké mám už za sebou a naštěstí úspěšně. Napadlo mě teď, že někomu z vás by se mohly hodit nějaké údaje o Japonsku, obzvlášť těm, co se chystají na přijímačky na japanologii. Ono se zdá, že základní údaje o Japonsku moc podstatné nejsou a většina lidí tyto věci zná, ale nemyslete si. Pravda je, že některé věci se na přijímací zkoušce skutečně můžou vyskytnout, ať už pokud děláte přijímačky na japanologii v Olomouci nebo v Praze na Karlovce. Například já měla v Olomouci na přijímačkách otázku, která politická strana je momentálně v Japonsku u moci a v Praze jsem měla zase otázku, jaká národnostní menšina je v Japonsku nejpočetnější. Dokonce jsem slyšela, že na některých dřívějších přijímačkách na UK byla otázka, kolik měří hora Fudži. Takže, pokud se někdo chystáte ucházet se o studium japanologie v Olomouci nebo Praze, rozhodně to nepodceňujte. I těchto pár údajů by mohlo pomoct.

Tento seznam údajů jsem sestavila sama a na jiné stránce ho nenajdete, proto prosím nekopírujte.

Oficiální název: Japonsko (česky), Nippon nebo Nihon (japonsky, znamená "Země vycházejícího slunce")

Státní zřízení: konstituční monarchie

Hlavní město: Tokio

Rozloha: asi 377 864 km2

Největší ostrovy: Honšú, Hokkaidó, Kjúšú, Šikoku (seřazeno od největšího po nejmenší)

Populace: 127,9 mil. (údaj z roku 2008)

Složení populace: 98,5% Japonců, 0,5% Korejců, 0,4% Číňanů a zbytek další etnické skupiny

Oficiální jazyk: Japonština

Náboženství: Šintoismus, Buddhismus, Křesťanství

Měna: jen

Hlava státu: císař, v současnosti jím je císař Akihito (nastoupil 1989, jeho následovníkem je korunní princ Naruhito)

Hlava vlády: premiér, současným premiérem je Taró Aso (od září 2008, vystřídal tehdy předešlého premiéra Jasua Fukudu)

Strana u moci: Liberálně demokratická strana

Státní vlajka: červený kruh (značící vycházející slunce) na bílém pozadí

Znak císařské rodiny: chryzantéma (kiku)

Státní hymna: Kimi ga Yo

Nejvyšší hora: Fudži (3776 m)

Nejdelší řeka: Šinano (360 km)

Největší jezero: Biwa (673 km2)
 
 

Reklama